Cape Kidnappers

V sobotu 21.11. jsme se opět shledali s našimi přáteli z Muriwai beach - Kaličem, Víťou, Monikou a Marťou s tím, že s nimi podnikneme výlet na Ocean beach a Cape Kidnappers. V pozdním odpoledni jsme dorazili na Ocean Beach, kde k našemu překvapení nebylo vůbec nikde možné přenocovat a ještě se parkoviště u pláže mělo přes noc zamykat. Vzhledem k tomu, že poprchávalo a na Ocean Beach toho nebylo nic moc k vidění, jsme jeli zpět směrem Cape Kidnappers. Vůdce výpravy Kalič, rozhodl, že zkusíme hodinu hledat místo a pokud na nic rozumného (zdarma bez většího rizika dostat pokutu od Rangera - cca 200$/noc) nenarazíme, tak pojedeme zpět do Napier, což se speciálně nám dvěma vůbec nechtělo. Všechno dobře dopadlo, když po půl hodinovém bloudění a zkoušení všech možných slepých ulic, jsme narazili na sjezd k řece, kde jsme po řekněme lesní cestě jeli až na úplný konec a tam zakempovali. Uvařili jsme večeři, dali pár pivek, pokecali a šli spát, jelikož nás druhý den čekal poměrně dlouhý trek.

Kalič a Monika vlevo, my uprostřed a Víta s Marťou vpravo

Ranní pohodu při snídani vyrušilo náhle přijíždějící auto. Všichni zbystřili v obavách blížícího se Rangera. Naštěstí se jednalo jen o pár rybářů, kteří zabloudili až na konec cesty v domnění, že se dá projet. Radši jsme to rychle sbalili a jeli přeparkovat na parkoviště výchozí na Cape Kidnappers. Vyrazili jsme kolem 9:45 s tím, že zpáteční trek trvá 5h a High tide (příliv) je v 14:28. Do tohohle výletu jsem příliv a odliv nikdy nebral moc vážně. Chyba! První hodinu a půl se jednalo o krásnou procházku po pláži, kde napravo od nás se tyčili vysoké pískovcové útesy a vlevo oceán s menšími ostrůvky, které se vodní erozí oddělili od zbytku masivu.

Jak dlouho bude tento ostrůvek ještě stát, než jej postupně vlny rozdrolí na písek?

Co následovalo po tomto obrázku bohužel nemáme zdokumentováno, jelikož jsme veškerá elektronická zařízení schovali do batohu. Bohužel před námi vlivem přílivu zmizela pláž a museli jsme obcházet několik útesů po pás ve vodě. Součástí bylo přelézání několika kamenitých úseků a pár skoků z výšky. Nicméně to netrvalo dlouho a my už jsme se blížili na samotný cíp pobřeží - Cape Kidnappers.

Název Cape Kidnappers (v překladu Mys únosců dětí) vznikl z povídky na motivy skutečné události, kdy jeden Maor unesl na toto místo dítě z lodi kapitána Cooka.

V dnešní době se na samotném mysu, nachází několik kolonií ptáků Gannet. Každá kolonie zde má velké množství hnízd s vejci, které společně zahřívají střídavým způsobem. Vždy když se jeden pták zvedne z hnízda hned je nahrazen jiným, který jakoby čeká ve frontě. Jakmile se mláďata vylíhnou, začnou intenzivně pracovat na tréninku létání, který trvá 8-10 týdnů. Po tréninku následuje 7-8 denní cesta do Austrálie, kdy až 70% procent z nich tuto cestu nezvládne.

Bohužel nám už bylo jasné, že cesta po pobřeží nebude proveditelná. Vydali jsme se tedy na zpáteční cestu po šotolinové cestě, kudy jezdí výletní autobus. Cestu jsme si hned od začátku začali zkracovat (kratší, zato nahoru dolů) tzv. Directem (cesta přímo).

Naštěstí nás po hodině cesty potkal pán, který se svým terénním vozítkem byl kontrolovat stavy ovcí a případně vyspravit poničený plot. Sdělil nám, že po cestě je to ještě 20 km (bylo už asi kolem 15h) a zeptal se nás odkud jsme. Na naši odpověď s úsměvem zareagoval: "Crazy Czechs!". 

Sen každého farmáře

Já, Kalič, Víťa

Po cestě zpět nám ještě zastavoval na vyhlídkách a popisoval co kde je. Normálně za to lidi platí těžký prachy, klidně i 300 NZD/osoba. Holt se na nás usmálo štěstí a nebo to měl Kalič dopředu domluvený :-)

Video z našeho výletu:

Jablečný sad

Po víkendu v Kewaka national Parku přišel chladný a deštivý týden. Pracovat jsme byli jen třikrát. Po pátečním zatloukání hřebíků jsme si vyzkoušeli, jaké to je natahovat drát a připínat jej do těchto kolíčků. Jedná se o velmi důmyslný systém jak vinnou révu udržet v růstu ve svislé ose mezi dráty. Pořád jsme chodili vinicemi řadu po řadě a jednoduchým grifem dráty dostávali na potřebné místo. Druhá německo-francouzská parta se mohla přetrhnout, aby byli lepší než my a místo chůze skoro běhali. Na to jsme zareagovali patřičnou inovací, kdy jsme byli během jednoho projití mezi dvěma řadami vína schopni napnout drát na obou stran sloupů. Bohužel tato inovace nesklidila patřičný obdiv u majitele vinice, který nás seřval slovy "Don´t do anything, what I did not tell you!" Argumentace, že všechno víno je přesně jak má být a je to 2x rychlejší nepomohla. Jak už jsme si stihli všimnout, tak tady na farmách platí pravidlo "Prvně se dře, potom myslí, nejspokojenější je ten, komu to nemyslí".

Druhý ze tří pracovních dní jsme naplnili podruhé a naposledy ve Water factory. Poslední pracovní den jsme pro změnu sázeli vinnou révu. Práce jednoduchá, v podřepu zahrabávání ručně v rukavicích, hodně chození, hodně lidí dohromady, takže nic strašného. Inovace opět nula, kéž by tak šel vyndat mozek z hlavy a nechat jej zamčený v autě a jen makat.

Víkend jsme strávili odpočinkem, jelikož celý propršel včetně pondělí. Na nové pracoviště jsme tedy nastupovali až v úterý 17.11, bohužel tady svátek nemají a do práce se musí :-(. Režim je jasný každý den 7:30-17:00 s půlhodinou na oběd od 12h, včetně soboty, která je jen dopoledne. Pracujeme na jablečném sadu nedaleko Hastings ve skupině asi 20 osob.

Řada menších stromů s žebříkem v pozadí

Práce se provádí ve dvojicích, kdy každá z nich má svoji danou řadu a má za úkol ji postupně protrhat. Jedná se o tzv. Thinning, kdy jablka rostou v počtu od 1-7 ks na danou větvičku a naším úkolem je nechat vždy jen jedno jablko na každých 10 cm plochy. Na sadu jsou většinou dražší odrůdy jablek, které jdou všechny na export, tudíž jde hlavně o kvalitu práce.

Hlavně opatrně, abych nezlomila žádnou větvičku

Práce sama o sobě není nijak extra fyzicky náročná, posloucháme při tom každý svoji hudbu, někdy se bavíme. U mě osobně se jedná o 9 hodinovou párty, kdy nohama pařím a rukama se snažím trhat jablka do rytmu.

Teď to vypadá spíš jako DJ, než tanečník

Zaplaceno dostáváme za strom, aktuální sazba se odvíjí od velikosti stromů, zatím se nám daří držet při normálním pracovním tempu nad minimální mzdou, takže si nemůžeme stěžovat. Zde na farmě hodláme pracovat až do soboty 5.12. Kdy se vydáme směr jižní ostrov za dalším vysněnou profesí a to Cherry picker - sběrač třešní.

Kewaka Forest Park

Po proflákaném sobotním dopoledni jsme pobalili spacáky a pár věcí a vydali se k nedalekému národnímu parku. Čekalo nás pouhých 80 km, jenže Zélandských, pěkně klikatých, nahoru dolů a na konec asi posledních 30 km po pěkně prašné štěrkové cestě. Naštěstí jsme přejížděli jeden brod, kde samozřejmě nesměl chybět plný plyn a voda jak jinak než otevřeným střešním oknem dovnitř :-D. V závěrečné fázi cesty jsme si 2 x museli otevírat bránu, která stála v cestě. Brány jsou tam kvůli úniku krav či ovcí do jiného území. Občas jsme si připadali jako honáci dobytka, kdy jsme do kopce málem uhnali 3 krávy, které né a né uhnout z cesty, dokonce jedna z nich se z nás doslova strachy pos.....

Typická Novo-Zélandská zeleň

Po příjezdu do Free-campingu jsme se šli projít k 200 metrů vzdáleným Hot-pools. Jedná se o jednolité plastové výlisky moderní doby, avšak napouštěny termální vodou, která nedaleko vyvěrá. Už zdálky jsme cítili v kostech, že dneska nám budou hvězdy přát a nikoho u této atrakce nepotkáme! Naši radost ještě umocnilo to, že jsem prozřetelně s sebou vzal jednu lahvinku Savignon-Blanc.

Neděle naopak probíhala v duchu sportovním a to dojít dle ukazatelů k téměř 4 hodiny vzdáleným Hot pools jiného druhu léčivé vody. Jasná obloha bez mráčků nás motivovala natolik, že jsme to stihli za necelé 3 hodiny. Cesta údolím řeky několikrát vystoupala zhruba o 100 metrů výše než řeka samotná a cesta to nebyla nijak jednoduchá.

Obzvláště ne cesta zpět po koupání se v horké vodě v kombinaci s řekou.

Necelých 6 hodin rychlé chůze bylo vydatným tréninkem pro další výšlapy, které nás ještě na Zélandu čekají. Doufejme, že nám síly nebudou zítra ráno chybět v práci :-)

První dny v Napier

Z Aucklandu jsme měli namířeno do Napier. Letěli jsme si koupit auto, které nám doufejme bude sloužit celý rok, jak na komplexní dopravování, tak na částečné živobytí. Hned na letišti v Aucklandu nás překvapilo, že u Domestic (domácích) letů nás nikdo nekontroluje ve smyslu co si bereme do letadla, žádný rentgen, prostě jen kontrola letenky.

Bombardier Q300

Letadlo je cca z půlky obsazeno a jediný stevard sám zavírá zevnitř dveře a hlásí kapitánovi, že jsme ready to take off. Abych řekl pravdu, tak tenhle vrtulák měl mnohem větší zrychlení, něž jaké jsem kdy zažil, ale zase na druhou stranu byl určitě nejmíň stabilní ze všech letadel co jsem kdy letěl.

V Napier je tak maličké letiště, zavazadla vám přivezou do krajní místnosti letištní haly, která připomíná prosklenou garáž a vy si je sami berete z těch velkých přepravních vozíků.

Na letišti nás vyzvedl Dan, od kterého jsme kupovali auto. Přepis tu funguje opravdu rychle - zajde se jen na poštu, vyplní formulář, zaplatí 9 $ a je hotovo. Auto je pouze dvou-místné, v zadní části předěláno na postel 2x1,5m s dostatkem úložného prostoru pod ní.

Toyota Previa 2000, 3.0 V6 automat

Potom co jsme Dana odvezli domů jsme jeli na prohlídku ubytování. Starší, ale čistý dům s pohodovým majitelem jménem Callum. Tento dřevěný, asi 7+1 dům je celkově veden v takovém funky-retro stylu. Denča hned po prvním spatření tohoto domu prohlásila, že to tu vypadá jako u Rona Weasleyho (pro zájemce - hoďte si do GoogleEarth - Battery road 33, Napier, New Zealand). Bydlí nás tu celkem 7 - Callum, který si předělal půdu na svůj pokoj, pak my, Německý pár a Britský pár, tedy pár prostě dva týpci co se mají rádi, ach ta láska :-)

Pan spisovatel sepisuje blog

Kuchyň

Následující den jsme napsali Ryanovi - kontraktor, na kterého jsme dostali číslo od Dana, zdali by nám nedohodil nějakou tu práci. Ryan pohotově zareagoval a o necelé 2 hodiny později jsme měli v rukou smlouvy s tím, že další den - čtvrtek máme ráno v 7:30 sraz a jdeme makat :-D. Práce pro takového kontraktora má své výhody - nikdy nevíte co budete další den dělat. Naštěstí se ve čtvrtek jednalo o práci ve Waterfactory, která místní vodu balí do 7-mi litrových pytlů, dále do krabic po 4 pytlích a nakonec 36 krabic na paletu, které se naloží do kontejnerů. Hádejte, kam se tato voda exportuje? No přece do Číny :-) Když jsme odpoledne řekli Callumovi, kde jsme byli makat, tak nás pohledem málem vyhodil z baráku :-D

V pátek jsme jeli makat na Vinnou farmu. Denča dělala tzv. prunning=prožezávání spodních větviček vinné révy. Za pouhý den dle jejího odhadu udělala zhruba tak 500 dřepů. Zde je vidět jasná ukázka toho jak lze práci skloubit s aktivním posilováním hýžďového svalstva, takže všichni, kdo mají v této oblasti problémy honem na farmu!

Já s Ondrou - třetím členem naší úderné skupiny jsme měli taktéž postaráno a pořádný workout. Bohužel hodně jednostranný. Dostali jsme za úkol celý den zabouchávat 10 cm dlouhé hřebíky do dřevěných sloupků konstrukce vinice. Hřebíky drží plastové háčky, do kterých se později vypíná drát, který podpírá větve vinné révy. Pravačce ZDAR!

Víkend máme volný, takže podnikneme nějaký výlet do přírody, samozřejmě s naším novým vozem :-)

Auckland a Muriwai surf beach

Odpoledne po příjezdu jsme vzhledem k deficitu spánku a časovému posunu (+12h) prospali. Večer přijela ještě poslední členka naší počáteční party Monika. Naši hostitelé se bohužel pohádali s jejich domácí a mohli jsme u nich zůstat pouze první noc. Ještě, že to tak dopadlo, protože na to co jsme zažili o víkendu jen tak někdo z nás nezapomene. V pátek ráno jsme se vydali do centra zařizovat potřebné administrativní záležitosti. Anička už měla centrum zmáklé a díky ní šlo všechno hladce. Začali jsme operátorem – Spark, pak koupili stan, následně účet v Kiwibank a na závěr jsme odeslali dokumenty potřebné k vytvoření IRD(daňové číslo).

Měli jsme velkou radost, kterou zhatila jen neochota dovést mi batoh na předem domluvenou adresu (krosna byla moje, ale v Praze na moji krosnu nalepili Denisy jméno a naopak). Takže se Denča vydala na letiště a já autobusem a poté stopem do Muriwai. Jel jsem sólo, protože nás bylo 6 a nevešli bychom se do auta.

Na místě jsem byl asi o půl hodiny dříve než zbytek a tak jsem si prošel okolí a pozoroval zapadající slunce. Rychle jsme postavili stan a přesunuli jsme se ke kuchyni, kde jsme potkali skupinku Čechů, kteří přiletěli ve stejný den jako my, ale s Korean Air – Víťa, Kalič, Marťa a Ondra.

V sobotu ráno nás donutilo teplo ve stanu vstát kolem 8 hodiny. V klidu jsme se nasnídali a kromě hodinové procházky po pláži na nedaleký útes s několika vyhlídkami jsme takřka celý den proleželi na trávě a kecali o všem možném. 

V podvečer jsme se přesunuli k barbeque, grilovali klobásy a rozjeli kalbu v klasickém českém stylu, které se účastnili i 4 Francouzi, 3 Němci a 1 Maor. Nechybělo pivko, víno, whiskey a samozřejmě chlapský sázky. Nedělní den jsme strávili odpočinkem, vydatným obědem v místním Fish&Chips a klábosením o všem možným. Kolem 6pm jsme dorazili do Aucklandu, kde nás Petr hodil do hotelu v centru, který jsme si pro zbývající 2 dny v Aucklandu zamluvili.

Pondělní dopoledne jsme se rozloučili s Aničkou a Monikou, které odjeli autobusem do Mount Manganuii a tím jim začalo to pravé dobrodružství, kvůli kterému sem přiletěli. My si museli ještě jeden den počkat a tak jsme odpoledne vyrazili na procházku do přístavu. Nikdy předtím jsme neviděli větší množství luxusních všech možných druhů lodí a plachetnic. Prošli jsme si univerzitní kampus a Albert park. 

Poté jsme začali vytvářet tento blog, což bylo náplní celého večera.

Zítra v 1:40pm odlétáme vrtulovým letadlem Bombardier Q300 pro 50 osob do Napier, kde budeme kupovat auto a hledat ubytování.

Cestou necestou

K letenkám na Zéland jsme měli pouze 2 požadavky – nejlevnější a pokud možno neletět přes Taipei s China Airlines. Měli jsme štěstí a obě kritéria byla k naší spokojenosti naplněna. Čekala nás 36 hodinová cesta z Prahy přes Helsinky a Shanghai do Aucklandu.

Ráno 27.10.2015 jsme se naposledy rozloučili s Denči rodinou a táta nás, 2 krosny,2 batohy a jednu tašku na notebook odvezl na Letiště Václava Havla. Odbavení a check-in proběhl tak jak jsme očekávali s tím, že budeme muset to stejné absolvovat znova v Shanghai, kvůli změně letecké společnosti. Odlet na čas v 11:25 s Finnair do Helsinek zpestřen Dienstbierem pár řad za námi v Economy.

V Helsinkách překvapivě slunečno a tepleji než u nás, z letadla jedeme autobusem a Dienstbier zase chudák na stojáka mezi dveřmi. Na letišti dáváme Burgerking a dvou hodinové čekání prokecáme s Fábiem z Břeclavi co letí taky na WH (Working-Holiday visa) do Christchurch (Jižní ostrov).

Let z Helsinek naplánován na 9,5 hodiny opět podle plánu, sedíme v zadní části Airbusu A330 a finské letušky si dávají záležet, aby nezapomněli nabídnout Finlandii zdarma, téměř pokaždé když projdou.

Po  přistání v Shanghai v 8:15 ráno se dostáváme k vysvětlení proč cestou necestou. Z kapacitních důvodů nenaložili můj batoh a máme se prý domluvit v Baggage claim co a jak. Po 15 minutovém rozhovoru s Číňankou, jejíž angličtina byla na úrovni nižšího stupně základní školy a pořád dokola se ptala - jak jsme se tam dostali, jsme obdrželi patřičné potvrzení. Poté prošli imigrační, kde jsme obdrželi tranzitní víza na 72 hodin.

V letištní hale na nás čekal kamarád od Denisy táty, s kterým jsme měli domluvenou rychlou prohlídku města. Shanghai je 3. nejlidnatější město světa s 23 mil. obyvatel, vzhledem k tomuto faktu město i tak vypadá. Nad městem se drží šedá vrstva smogu a při každém nádechu to jde opravdu cítit. Kvůli nedostatku času mezi lety (7 hodin, takže cca 4-5 h na město) jsme vzali taxi. Trošku nás mrzelo, že jsme nejeli metrem a městským vlakem, který jede na magnetickém polštáři někdy až přes 300 km/h. Taxi na okraj centra z letiště jelo asi 50 minut a ujeli jsme zhruba 60-70 km. 

Navštívili jsme tržiště Čchi-pao, které připomínalo svými uličkami a kanály italské Benátky. Na tržišti jsme strávili 2 hodiny. K našemu překvapení obchůdky nebyly nijak závratně levné a to jsme tam potkali sotva 5 osob jiného než čínského vzhledu.

Ochutnali jsme pár místních specialit (Sladko-kyselá jablíčka obalená v cukru, knedlíčky plněné krabím masem, sladkou placku plněnou fazolemi – tak tuhle placku víckrát ne, na závěr hovězí pikantní polévku, která byla naopak vynikající). Poté už jsme se rozloučili a zase taxíkem odjeli na letiště.

Na poslední část letu jsme se moc těšili. Letěli jsme nejnovějším Boingem 787 s Air New Zealand.  Sedačky s bočním vedením, víc místa na nohy, lepší interaktivní systém, safety video -  rapperská verze Men in Black, letušky se během letu převlékly do šatů s Maorskými vzory. Celkový dojem fakt pecka!

Do Aucklandu jsme přiletěli v 7:15 ráno ve čtvrtek 29.10.2015. Vyzvedli jsme tedy jen jednu krosnu a pokračovali k imigrační kontrole, k našemu údivu nás vůbec nekontrolovali. Museli jsme jenom zvednout nohy a ukázat, že máme čisté podrážky u pohorek (z důvodu přenosu semen jiných než Novozélandských rostlin). Před letištěm jsme se panákem slivky rozloučili s Fábiem a Airbusem pokračovali do centra.

V centru nám kvůli přesunu zastávek trvalo déle najít tu naši, z které jsme pokračovali do čtvrti Point Chevalier, kde jsme měli domluvené ubytování u Petra a Janči, kamarádů od naší Aničky, která už tam na nás netrpělivě čekala.

Začátek, přípravy a loučení

Naše Novo-Zélandské dobrodružství začalo mnohem dříve než samotným odletem z Prahy a to 5. března 2015 v australské Noose, kde jsme v 7 hodin ráno začali bojovat s imigračními stránkami Nového Zélandu. Po 40 minutách plných stresu, sprostých slov a nakonec i slz jsme úspěšně oba došli až k platbě a bylo nám jasné, že na podzim téhož roku se společně vydáme na Zéland.

Jelikož jsme nechtěli nic podcenit, tak jsme si pořídili kompletně nové turistické vybavení. Jsme rádi, že jsme to tak udělali, hlavně díky většímu výběru doma v Čechách a nižším cenám.

Vybavení jsme potřebovali vyzkoušet a hlavně prošlápnout pohorky. Vyrazili jsme na prodloužený víkend do Vysokých Tater, kde jsme si bohužel kvůli nepřízni počasí dali jen jednu túru na chatu pod Rysmi, kde se kvůli totální mlze nedalo bohužel nic vyfotit. Přiložené fotky jsou z Popradského plesa.

Poté už jen zbývalo se postupně začít loučit s rodinou a všemi přáteli. Víkend před odletem jsme uspořádali u nás doma párty v nejužším kruhu přátel. Nikdy předtím jsme nezažili lepší víkend ve společnosti našich nejbližších přátel, díky děcka :-)