Život v Christchurch

Po delší odmlce se opět vracím k psaní blogu. Po téměř 5 měsících, které utekly jako voda, mám opět volný čas. Ne, že bych ho v průběhu neměl, ale pokud byl, tak jsme jej většinou vyplnili výlety, sportem, nebo jen tak s kamarády. Bohužel jsem si 14.8. poranil koleno při lyžování na Mt. Hutt, takže toho času je teď podstatně víc, než bych si přál :-(.

Do Christchurch jsme po cestování přijeli tuším 5. března. Prvních pár nocí, než jsme si našli vlastní bydlení jsme zůstali u Fábia - našeho kámoše, který nás s přespáním v Christchurch nikdy nenechá ve štychu. Po pár dnech jsme se nastěhovali do “Sharehousu” k Jane, kde jsme měli vlastní pokoj a zůstali tam až do 25. dubna (toto datum si pamatuji, protože jsem měl volno z práce z důvodu státního svátku St. Anzac day), kdy jsme se stěhovali do vlastního domu. Během bydlení u Jane jsme si oba našli stálou práci, kterou jsme naštěstí nemuseli a ani doufejme nebudeme muset měnit. 

Denča se stala číšnicí (nemám rád to slovo, protože zní hrozně lacině, ale jinak se to povolání holt nedá nazvat) v jednom z nejlepších hotelů ve městě - Commodore Hotel. Hotel má smlouvu s Air New Zealand, USA Antarctica Expedition a pořádá denně i několik konferencí, takže tomu odpovídá jeho vysoká úroveň. Denča se po zapracování přeorientovala na konference a v současné době to vypadá tak, že je možná dostane kompletně na starosti. Ona se nerada chválí, ale na holku z východní Evropy to není až tak špatný si myslím, co vy na to?

Já jsem si převedl řidičák na Zélandský a udělal jsem si WTR certificate (wheels, tracks,rollers - nakladače, bagry, válce - veškerá pracovní technika). Vždycky jsem si to chtěl vyzkoušet a tady v Christchurch je k tomu ta nejlepší možnost. Týden po licenci jsem začal pracovat pro Downer - jedna z největších NZ společností zabývající se výstavbou infrastruktur. Postupně jsem přidal Class 2, řidičák na menší náklaďák do 18tun a kdybych si neporanil koleno, tak bych už dnes měl Class 4 - což je neomezená tonáž. V práci jsem zhruba po měsíci začal dostávat více a více prostoru si všechno osahat, vyzkoušet a naučit se, takže se ze mne nakonec stal ridič z povolání. Snad se k tomu ještě vrátím :-).

Můj truck a loader, kterým se nakládám

Od července jsem byl přesunut do centra města

Velkou událostí a pomyslným milníkem pro nás byl pátek 20. května, kdy za námi dorazila legenda všech legend, jak on sám sebe nazývá “The best one = Ten nejlepší”…..Hampli, vlastním jménem Tomáš Hampl. Díky jeho příjezdu se náš dosavadní život proměnil v jednu velkou, nikdy nekončící Párty s velkým P!

Hampli po příletu

Nerozlučné párty duo Hampli&Ivoš

Hampliho narozky

Plán co a jak dál jsme v průběhu společně s Denčou hodně upravovali, až jsme dospěli k závěru, že chceme definitivně prodloužit víza o 3 měsíce. V Christchurch zůstat do konce listopadu, přesunout se opět na třešně, ke konci ledna se otočit do Austrálie cca. na týden, přiletět zpět na turistická víza a v tom nejlepším počasí (únor/březen) docestovat zbytek, převážně severní ostrov. Prodat Estimu a přesunout se do Asie na cca 2-3 měsíce. Vzhledem k mému zranění jsme teď bohužel museli zrušit víkend v Queenstownu a dovolenou na Tonze, což nás neskutečně mrzí - slušně řečeno. Byla to motivace, na kterou jsme se mohli dopředu těšit, bohužel je tomu jinak…

Uvidíme co dnes odpoledne řekne paní doktorka na moje koleno, to asi zásadně ovlivní naše další plány.

Během doby strávené zde v Christchurch jsme se maximálně snažili poznat okolí a užívat si té trošky volného času. Nebudu sem vypisovat všechno, protože už si na to sám ani nevzpomenu.

Výhled na Sumner - část Christchurch

Předtím než přijel Hampli jsme byli lést na skalách tyčících se přímo nad Christchurch a na výletě na Mt. Sunday.

Denča ve stěně

Mt. Sunday 

Větší akcí kam jsme se vydali ve složení Já, Denča, Hampli a Ivoš byla dvoudenní hřebenovka přes Mt. Fyffe (1602 m.n.m.). Nádherná cesta tyčící se nad Kaikourou, krásný výhled a ideální počasí. Horší byl sestup, kdy jsme museli asi 20x překonávat koryto řeky. Jo kdybychom to věděli na začátku, tak bychom řeku jednoduše procházeli a ušetřili spoustu času, stejně k tomu později došlo.

Vrchol Mt. Fyffe

Tady ještě kluci hledají vhodné místo k přechodu 

Počasí bylo TOP!

S Hamplim jsme toho zažili hodně díky mému velkému příteli z práce - Jave. Díky němu jsme dvakrát pekli RoastBeef z kance, kterého jsem od něj dostal. Byly jsme s ním jeho tereňákem v offroadu, vytáhli jsme na projížďku jeho loď, byli jsme na pláži. Doufám, že budu brzy fit, protože máme naplánováno jít lovit, což bude určitě velý zážitek.

Ivoš alias MasterChef 

Naposledy polít a ještě chvilku

Holky už se nemůžou dočkat, jednou nemuseli vařit

Land Cruiser před offroadem

S lodí 

Že já se vždycky od Hampliho nechám do všeho natlačit

Čím to asi bude, že má Hampli zase tak dobrou náladu...

...aha, proto, to by nebyl Hampli, aby s sebou na loď nekoupil "pár" piv

Hampli si s sebou na Zéland dovezl kompletní lyžařskou výbavu. My jsme si ji půjčili a následně zakoupili sezónní pernamentky na Mt. Hutt. Pevně doufám, že ještě budou i beze mne jezdit dál lyžovat :-) Video z našeho lyžování je zde.

Na vrcholu Mt. Hutt 2200 m.n.m. 

Výhled z vrcholu Mt. Hutt

Kvůli lyžím jsme po vzájemné dohodě s Hamplim, koupili Subaru Forester, který jsme párkrát taky vytáhli na výlet.

Na pláž

A nebo do sněhové vánice

Myslím, že se nemáme vůbec špatně. Někdy je prostě líp a někdy trošku hůř. Bohužel mě to teď takhle doběhlo a musím se s tím vypořádat. Ono to zase uteče jako voda a budu znovu psát o tom co jsme prožili a kde jsme byli :-)

Plavání s delfíny

V pondělí 14.3. jsme absolvovali plavání s delfíny. Jelikož to byl pro Denču velký sen, tak Vám o tom napíše sama:

Mým snem už od dětství bylo si zaplavat s delfíny. Jako malá jsem je viděla ve francouzském Marynelandu a moc jsem záviděla mé mamče, která s nimi plavala v bazénu, když byla v Mexiku. Zde na Zélandu je můžete vidět v jejich přirozeném prostředí a tam si s nimi taky zaplavat.

Náš den začal brzkým vstáváním ještě za tmy, protože jsme v Akaoře (85 km z Christchurch) měli být již v 8:30 a cesta nám trvala hodinu a půl. Za jízdy jsme viděli krásný východ slunce. V ten moment jsme věděli, že nám počasí bude dnes přát, protože po dlouhé době bylo nebe bez mraků. Po příjezdu jsme se dozvěděli základní informace o Hector delfínech. Byla jsem trochu nervózní, protože nám bylo řečeno, že delfíni "na nás nemusí mít náladu." Zvláště pokud je zastihneme v době krmení, tak se nebudou chtít zapojit do společné hry s lidmi. 

Vyfasovali jsme tlusté neopreny, včetně bot, aby nám v oceánu nebyla zima a mohli jsme vyrazit. Z přístavu v Akaoře je potřeba jet asi 20 minut na hranu otevřeného oceánu. Cestou jsme viděli malého tučňáka, který roztomile vrtěl zadkem, jako by nás zdravil. Po dalších deseti minutách jsme spatřili první delfíny, ale k naší smůle hned odplavali. Kapitán lodi se urputně snažil najít další, ale nějak jsme neměli štěstí. Čas utíkal a jediné co jsme viděli byli lachtani. Už jsme se s Peťou začali bát, že žádné další delfíny neuvidíme a vůbec se ani nenamočíme... Jeli jsme už nazpátek, když se u nás objevili asi tři delfíni. Instruktorka nám řekla, že to můžeme zkusit a tak jsme rychle skočili do oceánu za nimi.

Měli jsme se držet ve skupince u sebe, což se nám s Peťou moc nelíbilo, takže jsme plavali na okraj a snažili se delfíny upoutat cachtáním a jiným blbnutím. Stačila jen chvíle a už proplouvali kolem nás, někdy tak rychle nebo za zády, že si jich člověk ani nevšiml. Ten pocit byl nepopsatelný! Dohromady jsme s nimi ve vodě strávili minimálně půl hodiny. Tím jak jsme byli v totální eufórii se nám to zdálo jako by to bylo jen 5 minut. Byl to nezapomenutelný zážitek, který bych si chtěla v budoucnu určitě zopakovat!

Plavali kolem nás opravdu na těsno

Už se blíží :-)

Neopreny byly opravdu super, pohoda, lehárko

Snažila jsem se přilákat jejich pozornost

A povedlo se mi to :-)

Několikrát :-)

Letní cestování 3. část

Pokud se chcete podívat na trasu našeho cestování, tak můžete zde.

V této části píši o trase z Lindiss Passu až do cíle - Christchurch.

24.2.2016

Od Lindis hotelu jsme se vydali směr k Mount Cook – nejvyšší horu Nového Zélandu 3724 m.n.m. Na Mount Cook, jsme samozřejmě nechtěli vylézt, ale dát si pár kratších treků v jeho okolí. Po příjezdu do Aoraki – vesnice pod Mount Cook, jejíž název je původní maorský název pro Mount Cook, jsme ještě stihli Kea Point a Hooker Valley trek.

Večer jsem ještě dostal vynadáno, že u sebe nemám žádné drobné a proč jsem je jako schválně utratil, když mi musí být jasný, že je budeme potřebovat hodit do automatu na teplou sprchu…Takže zase studená, která byla zadarmo.

Aoraki

25.2.2016

Ráno bohužel prší, takže snídáme v přístřešku v kempu. Během odjezdu naštěstí přestává a my jedeme do druhého údolí u Aoraki, kde se vydáváme k ledovci zvaný Tasman a k Blue Pools, které jsou spíš šedé, než modré, jelikož je plní roztátá voda z ledovce, která se zbarvuje sutí.

Odpoledne se vracíme opět jižně, míjíme Wanaku a míříme na West Coast. Noc trávíme v kempu u jezera Hawea.

26.2.2016

Cesta na západní pobřeží a samotná jízda po něm je plná zajímavých míst, která jsou vždy relativně snadno dostupná. Dny tvořilo hodně zastávek s krátkými výlety. Po cestě do Haastu – první městečko na západním pobřeží jsme zastavovali několikrát u vodopádů a vyhlídek.

Blue Pools

Fantail falls

Thunder Creek Falls

Ship Creek DOC walk

Za zmínku stojí Monro beach, pláž známá z důvodu výskytu tučňáků, které jsme bohužel neviděli. Když nebyly tučňáci, museli jsme zase aspoň někam vylézt, což mě zase stálo asi 10 minut přemlouvání, ale nakonec jsme se vyškrábali na skálu, z které byl výhled na další pláž. Poté návrat po kamenech, o které se rozbíjí sílící příliv a zase je to moje chyba. 

Zpáteční cestu, pomalu zavírá příliv

Odpolední příjezd do Gillespies free kempu, kde jsme si ještě večer dali procházku kolem historické těžební oblasti, dále po pláži k laguně a k hornickému tunelu, který spojoval les s pláží.

27.2.2016

Tento den byl ve znamení ledovců a to dvou nejznámějších Fox Glacier a Franz Josef Glacier. K oběma ledovcům je to zhruba 30 minut cesty z parkoviště. Jde o velkou turistickou atrakci, takže je potřeba počítat s davy turistů. Je smutné vidět, jak ledovce postupně roztávají a zmenšují svoji plochu. Určitě jedno z těchto míst doporučujeme navštívit, protože tu ledovce nebudou navždy. Pod ledovcem Franz Josef jsme se ještě museli kouknout na Peter´s pool.

Fox Glacier

Franz Josef Glacier

Peter´s pool

Franz Josef centrum města

Další zastávkou byl historický hornický tunel s názvem Tatare, ve kterém je při zhasnutí možné vidět Glowworms – obdoba našich světlušek. U stropu a na stěnách vidíte modré tečky, připomínající hvězdy na noční obloze. Večerní příjezd do kempu u jezera Mapourika a na závěr dne koupání v jezeře při západu slunce a výhledu na zasněžené vrcholky Jižních Alp.

28.2.2016

Ráno jsme chtěli pokračovat dále na sever, ale těsně před naším odjezdem, přijela do našeho kempu jedna místní rodinka s něčím nevídaným. Loď, která se sama vyloží z vleku a po kolech si dojede do vody. Tento technický zázrak jsem prostě musel vidět.

Dnešní jedinou zastávkou byly Amethyst hot springs. Horké prameny, které pramenily u kraje koryta řeky. Bohužel byly tak horké, že se v nich nedalo vydržet. Rozhodl jsem se, že vybuduji jezírko, do kterého svedu horké prameny a zároveň odkloním malý proud studené vody z řeky. Neměl jsem vůbec žádné nástroje, jen to co jsem našel. Denča mě v tom nechala, protože bylo dost horko a navíc tam bylo neskutečné množství Sandflies. Jenže já si to prostě zamanul, takže jsem tam odhadem strávil tak 2-3 hodiny, při kterých jsem si spálil záda a ještě mě kompletně celého do krve pokousali Sandflies, zlatí komáři u nás.

29.2.2016

Dopoledne jsme strávili v knihovně v Hokitice, protože pršelo. Potom co přestalo, jsme si prošli Hokitiku a její pláž, která je zajímavá kvůli uměleckým výtvorům.

Na odpoledne jsem se obzvlášť těšil. Jeli jsme Hokitika Gorge Scenic Reserve. Řeka Hokitika s krásně průzračnou vodou protéká skalnatým korytem, nad které se 13,5 metrů vysoko tyčí most. Samozřejmě jsem si přečetl, že se z tohoto mostu dá skákat a chtěl to vyzkoušet.

Vlevo vzadu most nad řekou

Vzadu most nad řekou

Nejvíc jsem předtím skákal asi z 10 metrů. Denča se nakonec rozhodla, že půjde se mnou. Za podpory všech přihlížejících (20-30 lidí) jsme oba přelezli zábradlí s tím, že já skočím první a Denča pak za mnou. No co Vám budu povídat, 13,5 metru už je docela výška. Věděl jsem, že musím skočit maximálně rovně, nijak nerotovat a ruce si dát radši nad hlavu, abych si s nimi nepraštil o hladinu. Výška už je taková, že je potřeba v letu korigovat směr, abych nedopadl částečně na záda nebo na břicho. Srovnání a prásk. Když mě Denča viděla, jak musím korigovat rotaci, tak se na skok nakonec vykašlala. Skok to byl vážně super! Co ale nebylo vůbec super - horská řeka. Jelikož koryto tvoří hladké skály, je potřeba odplavat zhruba 80-100 metrů proti mírnému proudu. Proud byl taky v pohodě, jsem přece plavec, to není nic, co bych nezvládnul, jo jenže jsem byl v kraťasech a voda měla dle místních informací 8-9 stupňů. K žádnému dramatu nedošlo, doplaval jsem, kam jsem potřeboval a vylezl ven po nízké skále. Informace pro ty, kteří viděli Revenanta s Di Capriem – je to kravina a nikdy by to nepřežil!

1.3.2016

Ráno jsme dorazili do Greymouthu, prošli si město, vyjeli na vyhlídku, kde jsme si dali oběd. Odpoledne jsem Denče udělal radost a vzal ji do bazénu, kde měli i horkou vířivku a saunu. Po bazénu jsme jeli do knihovny doladit pár detailů ohledně Working Holiday víz 2016 pro našeho kamaráda Toma, který se rozhodl, že je zkusí získat.

2.3.2016

Velmi očekávaná chvíle je tady! V 10:00 Zélandského času se otevírala kvóta víz pro 1200 osob z ČR. O víza je neskutečný boj! Naše strategie byla, že Tom je bude dělat z domu a my ze Zélandu. Z taktických důvodů jsme vybrali telefonní budku Spark, kde internet funguje mnohem lépe, než v kterékoliv knihovně. Nervozita se dala krájet, muselo to prostě vyjít, jiná varianta nebyla! Do 10:35 stále nic, server totálně stagnoval kvůli přetížení, pomalu jsme propadali v beznaději. Kdež náhle se to rozjelo a my to zvládli naklikat! Hurá! Mohli jsme slavit!  Hned jsme si koupili basičku Corony na večer.

Vlevo před autem budka, v kufru notebook

Odpoledne jsme měli ještě v plánu výstup na Avalanche Peak 1833 m.n.m. Začátek výstupu je přímo za informačním centrem v Arthur´s Pass – 736 m.n.m. Těchto 1100 metrů velmi strmého převýšení jsme skoro vyběhli za 1h a 55 minut. Zřejmě v nás zůstalo dost euforie a adrenalinu z rána, jinak to nevidím. Výhled z vrcholu je opravdu impozantní, sedíme a kocháme se.

Duha ve vodopádu při sestupu

Večer si chceme v klidu posedět v kempu. Po jinak než výborné večeři mě napadá, že bychom si i přesto, že je to zakázáno, mohli udělat oheň. U našeho mini táboráku se postupně prokousáváme basou Corony. Nasbírané dřevo mi dochází, shodně v momentě, kdy Denča dopíjí asi pátou Coronu a začíná být trošku písklá, tak to celý smradlaví od kouře balíme a jdeme spát.

3.3.2016

A už je to tady zase, nadšení stoupá, jedeme do jeskyní. Ne opravdu, tyhle byly fakt suprový! Cave Stream je dlouhá 594 metrů a hned za vstupem se leze do vody, která nám sahá skoro po prsa. Jeskyní kompletně protéká řeka, která je v proti směru chůze. Z důvodu bezpečnosti je v průchozích jeskyních vždy možno chodit jen jedním směrem. Během cesty bylo nutno se brodit vodou, prolézat štěrbinami, vylézat malé vodopády, kdy máte proti sobě tlak studené vody.

Po jeskyni nás čekal delší asi 300 km přejezd až do Kaikoury, který celý odřídila Denča a já jí jako navigátor asistoval, tak skvěle, že jsme se asi 2x ztratili. První zastávkou byla vyhlídka nad Kaikourou, dále jsme se pak procourali  po centru.

4.3.2016

Do Kaikoury jsme jeli z důvodu pozorování Velryb. Původně jsme si chtěli koupit plavbu lodí, která je při pozorování velryb velmi oblíbená. Poté, co jsme si prohlédli veškeré dostupné nabídky, zvítězil prodloužený 45 minutový vyhlídkový let, který byl v akční ceně o nějakých 20% levnější než loď. Hodně jsme se na to těšili, jediný fakt, který mi dělal obavy, byla velikost letadla. Plně obsazené letadlo s 5 pasažéry a pilotem, bylo nakonec naprosto v klidu. Je jenom potřeba zvládnout tlak, když pilot ve velkém náklonu krouží kolem velryby. Velryby pohybující se v této oblasti jsou tzv. Sperm Whales a jsou třetí největší velryby na světě. Velryby opakují jednoduchý cyklus skládající se zhruba z 10 minut trvajícího se nadechování a 30 minut dlouhého ponoru až do hloubky neuvěřitelných 2 250 metrů. Po nádechu velryba udělá své známé gesto, kdy vystříkne vodu otvorem na zádech, a prudce se zanoří tak, že její ocasní ploutev kompletně vystoupá nad hladinu. Velryby jsme viděli, dokonce dvě a jednu jak se ponořuje, nádhera! Velká výhoda letadla, je že může rychle reagovat a mohli jsme letět k druhé velrybě, což se lodím kvůli nedostatku rychlosti nepodaří. Poté nás pilot vzal ještě nad velikou kolonii delfínů a na vyhlídkový let po okolí.

Velryba

Poloostrov u Kaikoury

Odpoledne už jsme to namířili do Christchurch naší cílové destinace. Poslední noc na cestách jsme strávili ve free campu v Christchurch u zálivů známého z důvodu windsurfingu a kitesurfingu. Další den už jsme byli domluvení s našim kámošem Fábiem, že budeme moci chvilku zůstat u něj, než se rozkoukáme a najdeme si vlastní bydlení.