Pokud se chcete podívat na trasu našeho cestování, tak můžete zde.
V této části píši o trase z Lindiss Passu až do cíle - Christchurch.
24.2.2016
Od Lindis hotelu jsme se vydali
směr k Mount Cook – nejvyšší horu Nového Zélandu 3724 m.n.m. Na Mount Cook,
jsme samozřejmě nechtěli vylézt, ale dát si pár kratších treků v jeho
okolí. Po příjezdu do Aoraki – vesnice pod Mount Cook, jejíž název je původní
maorský název pro Mount Cook, jsme ještě stihli Kea Point a Hooker Valley trek.
Večer jsem ještě dostal vynadáno, že u sebe nemám žádné drobné a proč jsem je
jako schválně utratil, když mi musí být jasný, že je budeme potřebovat hodit do
automatu na teplou sprchu…Takže zase studená, která byla zadarmo.
 |
| Aoraki |
25.2.2016
Ráno bohužel prší, takže snídáme
v přístřešku v kempu. Během odjezdu naštěstí přestává a my jedeme do
druhého údolí u Aoraki, kde se vydáváme k ledovci zvaný Tasman a k Blue Pools,
které jsou spíš šedé, než modré, jelikož je plní roztátá voda z ledovce,
která se zbarvuje sutí.
Odpoledne se vracíme opět jižně, míjíme Wanaku a míříme
na West Coast. Noc trávíme v kempu u jezera Hawea.
26.2.2016
Cesta na západní pobřeží a
samotná jízda po něm je plná zajímavých míst, která jsou vždy relativně snadno
dostupná. Dny tvořilo hodně zastávek s krátkými výlety. Po cestě do Haastu –
první městečko na západním pobřeží jsme zastavovali několikrát u vodopádů a
vyhlídek.
 |
| Blue Pools |
 |
| Fantail falls |
 |
| Thunder Creek Falls |
 |
| Ship Creek DOC walk |
Za zmínku stojí Monro beach, pláž
známá z důvodu výskytu tučňáků, které jsme bohužel neviděli. Když nebyly
tučňáci, museli jsme zase aspoň někam vylézt, což mě zase stálo asi 10 minut
přemlouvání, ale nakonec jsme se vyškrábali na skálu, z které byl výhled
na další pláž. Poté návrat po kamenech, o které se rozbíjí sílící příliv a zase
je to moje chyba.
 |
| Zpáteční cestu, pomalu zavírá příliv |
Odpolední příjezd do Gillespies free kempu, kde jsme si ještě
večer dali procházku kolem historické těžební oblasti, dále po pláži
k laguně a k hornickému tunelu, který spojoval les s pláží.
27.2.2016
Tento den byl ve znamení ledovců
a to dvou nejznámějších Fox Glacier a Franz Josef Glacier. K oběma
ledovcům je to zhruba 30 minut cesty z parkoviště. Jde o velkou
turistickou atrakci, takže je potřeba počítat s davy turistů. Je smutné vidět,
jak ledovce postupně roztávají a zmenšují svoji plochu. Určitě jedno
z těchto míst doporučujeme navštívit, protože tu ledovce nebudou navždy. Pod ledovcem Franz Josef jsme se ještě museli kouknout na Peter´s pool.
 |
| Fox Glacier |
 |
| Franz Josef Glacier |
 |
| Peter´s pool |
 |
| Franz Josef centrum města |
Další zastávkou byl historický
hornický tunel s názvem Tatare, ve kterém je při zhasnutí možné vidět
Glowworms – obdoba našich světlušek. U stropu a na stěnách vidíte modré tečky,
připomínající hvězdy na noční obloze. Večerní příjezd do kempu u jezera
Mapourika a na závěr dne koupání v jezeře při západu slunce a výhledu na
zasněžené vrcholky Jižních Alp.
28.2.2016
Ráno jsme chtěli pokračovat dále
na sever, ale těsně před naším odjezdem, přijela do našeho kempu jedna místní
rodinka s něčím nevídaným. Loď, která se sama vyloží z vleku a po
kolech si dojede do vody. Tento technický zázrak jsem prostě musel vidět.
Dnešní jedinou zastávkou byly
Amethyst hot springs. Horké prameny, které pramenily u kraje koryta řeky.
Bohužel byly tak horké, že se v nich nedalo vydržet. Rozhodl jsem se, že
vybuduji jezírko, do kterého svedu horké prameny a zároveň odkloním malý proud
studené vody z řeky. Neměl jsem vůbec žádné nástroje, jen to co jsem
našel. Denča mě v tom nechala, protože bylo dost horko a navíc tam bylo
neskutečné množství Sandflies. Jenže já si to prostě zamanul, takže jsem tam
odhadem strávil tak 2-3 hodiny, při kterých jsem si spálil záda a ještě mě
kompletně celého do krve pokousali Sandflies, zlatí komáři u nás.
29.2.2016
Dopoledne jsme strávili
v knihovně v Hokitice, protože pršelo. Potom co přestalo, jsme si
prošli Hokitiku a její pláž, která je zajímavá kvůli uměleckým výtvorům.
Na odpoledne jsem se obzvlášť těšil. Jeli jsme
Hokitika Gorge Scenic Reserve. Řeka Hokitika s krásně průzračnou vodou
protéká skalnatým korytem, nad které se 13,5 metrů vysoko tyčí most. Samozřejmě
jsem si přečetl, že se z tohoto mostu dá skákat a chtěl to vyzkoušet.
 |
| Vlevo vzadu most nad řekou |
 |
| Vzadu most nad řekou |
Nejvíc jsem předtím skákal asi z 10 metrů. Denča se nakonec rozhodla, že
půjde se mnou. Za podpory všech přihlížejících (20-30 lidí) jsme oba přelezli
zábradlí s tím, že já skočím první a Denča pak za mnou. No co Vám budu
povídat, 13,5 metru už je docela výška. Věděl jsem, že musím skočit maximálně
rovně, nijak nerotovat a ruce si dát radši nad hlavu, abych si s nimi
nepraštil o hladinu. Výška už je taková, že je potřeba v letu korigovat
směr, abych nedopadl částečně na záda nebo na břicho. Srovnání a prásk. Když mě
Denča viděla, jak musím korigovat rotaci, tak se na skok nakonec vykašlala.
Skok to byl vážně super! Co ale nebylo vůbec super - horská řeka. Jelikož
koryto tvoří hladké skály, je potřeba odplavat zhruba 80-100 metrů proti
mírnému proudu. Proud byl taky v pohodě, jsem přece plavec, to není nic,
co bych nezvládnul, jo jenže jsem byl v kraťasech a voda měla dle místních
informací 8-9 stupňů. K žádnému dramatu nedošlo, doplaval jsem, kam jsem
potřeboval a vylezl ven po nízké skále. Informace pro ty, kteří viděli Revenanta
s Di Capriem – je to kravina a nikdy by to nepřežil!
1.3.2016
Ráno jsme dorazili do Greymouthu,
prošli si město, vyjeli na vyhlídku, kde jsme si dali oběd. Odpoledne jsem
Denče udělal radost a vzal ji do bazénu, kde měli i horkou vířivku a saunu. Po bazénu
jsme jeli do knihovny doladit pár detailů ohledně Working Holiday víz 2016 pro
našeho kamaráda Toma, který se rozhodl, že je zkusí získat.
2.3.2016
Velmi očekávaná chvíle je tady!
V 10:00 Zélandského času se otevírala kvóta víz pro 1200 osob z ČR. O
víza je neskutečný boj! Naše strategie byla, že Tom je bude dělat z domu a
my ze Zélandu. Z taktických důvodů jsme vybrali telefonní budku Spark, kde
internet funguje mnohem lépe, než v kterékoliv knihovně. Nervozita se dala
krájet, muselo to prostě vyjít, jiná varianta nebyla! Do 10:35 stále nic,
server totálně stagnoval kvůli přetížení, pomalu jsme propadali v beznaději.
Kdež náhle se to rozjelo a my to zvládli naklikat! Hurá! Mohli jsme slavit! Hned jsme si koupili basičku Corony na večer.
 |
| Vlevo před autem budka, v kufru notebook |
Odpoledne jsme měli ještě v plánu
výstup na Avalanche Peak 1833 m.n.m. Začátek výstupu je přímo za informačním
centrem v Arthur´s Pass – 736 m.n.m. Těchto 1100 metrů velmi strmého
převýšení jsme skoro vyběhli za 1h a 55 minut. Zřejmě v nás zůstalo dost
euforie a adrenalinu z rána, jinak to nevidím. Výhled z vrcholu je
opravdu impozantní, sedíme a kocháme se.
 |
| Duha ve vodopádu při sestupu |
Večer si chceme v klidu posedět
v kempu. Po jinak než výborné večeři mě napadá, že bychom si i přesto, že
je to zakázáno, mohli udělat oheň. U našeho mini táboráku se postupně
prokousáváme basou Corony. Nasbírané dřevo mi dochází, shodně v momentě,
kdy Denča dopíjí asi pátou Coronu a začíná být trošku písklá, tak to celý
smradlaví od kouře balíme a jdeme spát.
3.3.2016
A už je to tady zase, nadšení
stoupá, jedeme do jeskyní. Ne opravdu, tyhle byly fakt suprový! Cave Stream je
dlouhá 594 metrů a hned za vstupem se leze do vody, která nám sahá skoro po
prsa. Jeskyní kompletně protéká řeka, která je v proti směru chůze. Z důvodu
bezpečnosti je v průchozích jeskyních vždy možno chodit jen jedním směrem.
Během cesty bylo nutno se brodit vodou, prolézat štěrbinami, vylézat malé
vodopády, kdy máte proti sobě tlak studené vody.
Po jeskyni nás čekal delší asi
300 km přejezd až do Kaikoury, který celý odřídila Denča a já jí jako navigátor
asistoval, tak skvěle, že jsme se asi 2x ztratili. První zastávkou byla
vyhlídka nad Kaikourou, dále jsme se pak procourali po centru.
4.3.2016
Do Kaikoury jsme jeli z důvodu
pozorování Velryb. Původně jsme si chtěli koupit plavbu lodí, která je při
pozorování velryb velmi oblíbená. Poté, co jsme si prohlédli veškeré dostupné
nabídky, zvítězil prodloužený 45 minutový vyhlídkový let, který byl v akční
ceně o nějakých 20% levnější než loď. Hodně jsme se na to těšili, jediný fakt,
který mi dělal obavy, byla velikost letadla. Plně obsazené letadlo s 5 pasažéry
a pilotem, bylo nakonec naprosto v klidu. Je jenom potřeba zvládnout tlak,
když pilot ve velkém náklonu krouží kolem velryby. Velryby pohybující se v této
oblasti jsou tzv. Sperm Whales a jsou třetí největší velryby na světě. Velryby
opakují jednoduchý cyklus skládající se zhruba z 10 minut trvajícího se
nadechování a 30 minut dlouhého ponoru až do hloubky neuvěřitelných 2 250 metrů.
Po nádechu velryba udělá své známé gesto, kdy vystříkne vodu otvorem na zádech,
a prudce se zanoří tak, že její ocasní ploutev kompletně vystoupá nad hladinu. Velryby
jsme viděli, dokonce dvě a jednu jak se ponořuje, nádhera! Velká výhoda
letadla, je že může rychle reagovat a mohli jsme letět k druhé velrybě,
což se lodím kvůli nedostatku rychlosti nepodaří. Poté nás pilot vzal ještě nad
velikou kolonii delfínů a na vyhlídkový let po okolí.
 |
| Velryba |
 |
| Poloostrov u Kaikoury |
Odpoledne už jsme to namířili do
Christchurch naší cílové destinace. Poslední noc na cestách jsme strávili ve
free campu v Christchurch u zálivů známého z důvodu windsurfingu a
kitesurfingu. Další den už jsme byli domluvení s našim kámošem Fábiem, že
budeme moci chvilku zůstat u něj, než se rozkoukáme a najdeme si vlastní
bydlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat