Cherry picking

Myšlenka jet sbírat třešně se zrodila hned v prvních dnech na Zélandu. Kámoš Fábio, se kterým jsme měli společný let nás namotivoval tím, jak to bylo v Kanadě super a že se dá hodně vydělat. Po prvních dnech na thiningu jablek jsme zjistili, že práce v zemědělství nebude to pravé pro nás, ale přeci jen vydržet 3 měsíce v tomto hospodářském odvětví a následně získat prodloužení víz o tyto 3 měsíce je spravedlivá nabídka od imigračního.

Zvolili jsme tedy tu nejsnazší a ekonomicky nejzajímavější variantu, pročetli blogy a obepsali nejmíň 20 sadů v Centrálním Otagu (Cromwell a Alexandra). Pár sadů se ozvalo, ale většinou jen na 3 týdny po novém roce. Suncrest Orchard byl jediným kdo se nám ozval na celou sezónu. Prostřednicvím Suncrestu jsme si zarezervovali pokoj v campu v centru Cromwellu a 14.12.2015 se dostavili na „školení“ a podpis všech pracovních dokumentů. Ještě jsme váhali, zda se na ubytování nevykašleme, jelikož bylo dost drahé a nevěděli jsme vůbec, jak nám to půjde a jestli to není vyhazování peněz (135$/týden). Nakonec jsme to zkusili s tím, že když nebudeme vydělávat dost, tak to změníme časem. Bydlení jsme nezměnili a v campu zůstali až do konce sezóny. Hned po nastěhování jsme se seznámili s pár lidmi, kteří už v Suncrestu pracovali prvních pár dní a hned si vyslechli jejich zkušenosti – krátce – SHIT. No nic, co se dá dělat, zítra uvidíme sami.

Denní program běžného pracovního dne probíhal v tomto řekněme „pracovním campu“ následovně: 5:15 budíček – stejně jsme už byli od 4:45 vzhůru, kdy vstávali první a jelikož jsme měli pokoj hned vedle kuchyně, tak slyšeli VŠECHNO, jelikož konstrukce staveb zde opravdu není to co u nás. 5:45 odjezd na sad minibusy, což bylo dobré, protože jsme nemuseli používat vlastní auto. K ranním odjezdům se zase pojí tolik historek, že bych o tom musel napsat extra článek. Ve stručnosti – řidiče tvořil pár důchodců, co takhle sezóně pomáhá různě po NZ, slyšet každý den „Watch your head!“ když vystupuji (nejsem debil), nebo když nejsou schopni vypracovat rozvrh toho, kdo odjíždí v 5:35 a 5:45, protože musí jezdit na dvakrát a 40 lidí se do 2 aut pro 11 lidí opravdu nevejde na jednou (každá česká sekretářka by to měla během 20 minut v excelu). Nejde ani vyčíslit, kolikrát nás za to Ti dva seřvali, protože každý si chce těch 10 minut přispat a přijde na 5:45. Nejpoužívanější věta z úst řidičů „That´s not fair!!“ na denním pořádku. Jedna věc se ale tý bábě musí uznat a to je fakt, že jet s ní byla pro fajnšmekra do aut opravdovým zážitkem – jediná ženská, která z Toyoty Hiace 2,8 D, vytáhne na dvojku 60 km/h a to že má vedle sebe 11 lidí na tom nic nemění. Eleganci profi-závodního jezdce ji dodávala černá rukavice na pravačce, kterou držela volant.

Dále od 6:00 do 14:30 práce, která obsahovala 3 přestávky – 2x tzv. Smoko – 8:30-8:45,10:30-10:45 a oběd 12:30-13:00. Pracovali jsme tedy 7,5 hodiny denně, někdy trošku míň a snad 1x-2x 8 hodin. Start se posouval v ohledu na teplotu a viditelnost po ránu. Někdy to bylo 7:00, jindy 6:30, byly rána, kdy nebylo první hodinu moc vidět, nebo byla taková zima, že nám mrzly prsty a nedalo se vůbec sbírat.

Maximální koncentrace na výkon

Super bylo, že jsme byli v 15:00 už osprchovaní v campu a měli dlouhé odpoledne. Párkrát jsme se snažili vytvářet nějakou aktivitu v podobě bazénu, koupačky v jezeře či kavárnu. Většinou, to ale dopadlo tak, že jsme si dali svačinu, lehli, kolem 18h se slezli v obýváku a dávali pivka a kecali – o třešních. TŘEŠNĚ pořád dokola, pořád jsme to řešili, každý den počítali, no hrozný výplach mozku - nic jiného.

Abych teda shrnul náplň práce – každý má svůj žebřík a strom. Na obou faktorech záleží, žebříky jsou v různých délkách a buď kovové – těžké a špatně se s nimi manipuluje, nebo hliníkové – lehké, obratné. Strom je hodně o náhodě, špatné stromy se eliminují tím, že je systém, kdy po dokončení stromu jdete dopředu před všechny a dostáváte první strom ve směru, kterým se jde. Způsob je to nejspravedlivější. Kdyby měly všechny stromy stejnou kvalitu, tak by mohl každý dostat 5 stromů, bohužel se ale nevyskytujeme v dokonalých podmínkách.

Jeden blok byl dokonce zakryt sítí, proti ptákům, kteří tam stejně měli hnízda

Třešně se sbírají do 5L kbelíků, které jsou zavěšeny v sběračském rámu, který vypadá, jako prsní úvazek na lezení. Po naplnění kyblíku na něj nalepíte svoji samolepku s čárovým kódem a odnesete supervizorům neboli buckeťákům, kteří jej naskenují a dále naloží na auto, které je odváží do packhousu, kde je skupina asiatů umývá, třídí dle kvality atd.

Jelikož byl začátek sezóny a třešně ještě nebyly dostatečně zralé, tak jsme mohli sbírat jen ty nejtmavší. Moje chyba byla, že jsem strom chtěl otrhat pořádně, tak jsem tam hledal a sbíral toho zbytečně moc světlého. Z prvních dvou kyblíků, které jsem udělal během první hodiny mi vyházeli asi 2/3 světlých třešní. Chyba byla ta, že jsem jednoduše měl vylézt na špičku stromu, kde je nejvíce sluníčka, to otrhat a jít na jiný strom. Samozřejmě byla moje mysl plná hněvu a chtěl jsem se na to hned vykašlat, protože jsem byl v tu chvíli nejhorší. No nebudeme si nic nalhávat, hněv a neúspěch jsou věci, které mě vždycky motivovaly a tak jsem si řekl, že to musím rozjet. První den jsem udělal 20 kyblíků po 6$. Takhle začalo třešňové hecování!

Každým dnem jsem se zlepšoval a zlepšoval a snažil se jet maximálně naplno, dokonce jsem běhal s žebříkem, abych ušetřil čas. Během týdne jsem se dostal do top trojice na sadu, výsledky z předchozích dní jsme si kontrolovali v knize, kterou ve většině případů doplnili následující den.

Pauza a fronta na výsledky - tak kolik?

Bohužel bylo pár faktorů, které nám bránili ve spokojenosti – špatná organizace práce ve smyslu dlouhých přechodů s žebříky, kdy jsme ztráceli čas (ze začátku se snažili nám týdně proplatit třeba 15minut jako kompenzaci) a energii.  Oblast kolem Cromwellu je klasifikovaná jako poušť, denní teplotní rozdíly okolo 20 stupňů jsou na denním pořádku, v praxi ráno klepete kosu a odpoledne se potíte jako prase a to máte trhat třešně třeba ve 4 metrech nad zemí. Dalším faktorem byla cena za kyblík, která se stanovuje dle slov manažera sadu tak, že on si svým pomalým tempem vyzkouší natrhat jeden kyblík a pak za pomocí trojčleny stanoví cenu kyblíku, aby jeho rychlost odpovídala počtu kyblíků za hodinu potřebnou splnit na minimální mzdu, která je státem stanovena na 14,75$/h. Pro představu pokud za daných podmínek lze kyblík udělat za 30 minut cena je 7,50$. Jenže fakt je ten, že on netahá žebřík a nesbírá celý den. Navíc nám snížil cenu z předchozího dne, když jsme sbírali na úplně stejných stromech o stejné kvalitě. Podotýkám, že manažer byl ješitný Ind, jehož argumentem k naší nespokojenosti byla věta: „You are welcome to go“  - pokud se vám to nelíbí tak odejděte. Po pár debatách s ním, kdy se nám smál do obličeje a nespočtu hodin diskuse v campu jsme s kámošem Ondrou sepsali „petici“ - obsahem bylo, to co nám vadí a že bychom to nějakým rozumným kompromisem chtěli vyřešit.

Hodně lidí situaci vyřešili tím, že přešli do jiných sadů, jestli si pomohli? To nevím. Já v té době dělal necelých 30 kyblíků, Denča byla nad minimálkou, byli jsme až na chování Inda spokojení a rozhodně nechtěli odcházet. Bohužel zapůsobila davová psychóza a hlavně prachy! Každý chtěl nahrabat co nejvíc, rychlostí světla se šířily všemožné drby z jiných sadů, jak se ostatní mají jako prasata v žitě a jaký to je tam a tam ryto.

Petici jsme vytiskli a nechali podepsat v té době asi 80% tehdejšího počtu sběračů v Suncrestu a jelikož nevěděli, kdo je vlastně majitel a jak vypadá, tak jsem to naskenoval a poslal do officu, blesková odpověď: „Zítra ráno bude na sadu majitel a vyjádří se k situaci“.

Wow, majitel tam byl, oznámil nám, že vůbec nevěděl - co cítíme, že se bude snažit udělat všechno proto, aby se to změnilo, pokud je cena stanovená, tak se měnit nebude. No prostě jako klasická scéna, která se vyskytuje v každém americkém bijáku zhruba ve ¾, kdy je situace naprosto ztracená, ale najednou hlavní hrdina vystoupí a dál už to znáte. Po půlhodinové diskusi to utnul s tím, že je čas jít makat a že na závěrečné párty koupí víc piv (tenhle moment si zapamatujte, o něm bude ještě řeč).

Najednou na sadu nastala taková jiná atmosféra, pracovalo se líp, Ind se začal usmívat a házet vtípky, prostě pohoda. Vyhovovalo mi to, to bylo takový nejlepší období - pár dní před koncem roku. Hlavní zásluhu na tom má kámoš Sigi, který přijel na třešně jako na poslední pracovní štaci na Zélandu a už chtěl jen došetřit nějaký ten dolar. Jenže to nevěděl, že natrefí na mě a nechá se vyhecovat k neskutečným BOMBÁM!

Se Sigim jsme od té doby jeli takový bomby, že jsme nedali nikomu jinému prostor k tomu umístit se na prvních dvou příčkách tabulky. Hecovali jsme to takovým stylem, že na nás ostatní řvali, ať držíme huby, že se to nedá poslouchat, že pořád meleme dokola jen to stejný. Výčet toho co jsme každý den zopakovali nejmíň 100x je tady: Bomby, jedu bomby! ; Prachy jsou prachy! ; Mám libovej strom! ; Závist je závist!

Nikdy předtím jsem nezažil takový pocit maximální koncentrace, spokojenosti a motivace! Celý den jsem pracoval na maximum a přitom měl na tváři blažený úsměv od ucha k uchu! Motivovali nás jenom ty prachy, kvůli kterým jsme tam všichni byli a částečně i závist ostatních. Závist šla ve vzduchu strašně cítit, aby ne, když polovinu sběračů tvořili Češi.

Naše hecování vygradovalo do takových rozměrů, že jsme bez problémů jeli rychlostí 6kýblů/h a co bylo nejvíc, když nás Indický manažer, který měl taky smysl pro hec, dal na stromy vedle sebe. Rychlost kmitání našich paží dosahovala takové rychlosti, že samotný pohyb nešel ani vidět a z dálky se mohlo zdát, že stojí na jednom místě. Sprinty ke scaneru, zpět ke stromu, s žebříkem, dřívější odchody z pauz. Byl jsem na výsluní a myslel si, že jsem King, jo chlapče pokora…

Bohužel tohle všechno se mi zbortilo jako domeček z karet po 19.1, kdy přišel jediný a větší déšť. Déšť zničil úrodu a museli jsme přebírat a vyhazovat. Stalo se to, že jsem dostal slovní varování za kvalitu a tak jsem následující den jel nejpomaleji co to šlo a kontroloval každou třešni, ale stejně jsem další den měl 1/15 kýblů špatně a dostal papírový a poslední varování, s tím že každá další chyba je vyhazov. Určitě si dovedete představit, co to udělalo s mojí psychikou. Věděl jsem, že konec sezóny není tak daleko a navíc ten bonus, když vydržíme do konce, tak dostaneme 25c za každý kyblík od začátku sezóny, pro mě tak 300$. Jo holt měli nás pojištěný. Od té doby jsem si vzal mp3 a pracoval v klidu a pomalu a doklepal jsem to dokonce. Ostatní se ptali co se mnou je, ale holt jsem měl svázaný ruce. Sezóna skončila 29.1.2016, pro nás po 6,5 týdnech práce.

Už jsem to měl na háku a měl čas i na selfíčko s Frankem v pozadí :-D

Nebo šel pomoct Denče na strom :-)

Když celou sezónu s odstupem času zhodnotím, tak Indický manager je jen nárazník majitele. Já bych si roli managera představoval trošku jinak, ale holt to je zase ta ohraná písnička, že v tomhle jsme v Evropě trošku dál. My jsme se chovali jako nenažranci a nevážili si toho, co jsme měli. Byla to nejlepší práce v poměru úsilí/výdělek jakou jsem kdy dělal. Moc rád pojedu na třešně tento rok znova, už se na to dokonce těším, protože už vím jak na to a budou to ještě větší bomby!

Jo a k té závěrečný párty? Tak ta se nekonala, protože pan majitel byl na nás naštvaný, jak jsme se chovali :-D My jsme si udělali v campu vlastní párty, kde jsme středem pozornosti byli zase já a Sigi. No prostě jsme se ožrali jak prasata!