Jak Peťa a Deny šli do světa: Letní cestování

Naše dlouho očekávané cestování je tu. Začalo přesně 1. února 2016, měli jsme před sebou to nejkrásnější období v roce a spoustu volného času. Trasu a místa jsme měli hlavně díky Denče částečně naplánované, cíl byl jediný a to kolem půlky března dorazit do Christchurch, kde bychom chtěli zůstat přes zimu.

Pokud se chcete podívat na trasu našeho cestování, tak můžete zde.

V této části píši o trase z Cromwellu až Milford Sound.

Na začátek bych chtěl uvést trošku statistických údajů. Naše cestování skončilo dříve než jsme očekávali a to 5.3.2016, přesně po 34 dnech. Najeli jsme okolo 4500km autem, nachodili více než 150 km po horách, 100 km nalítali letadlem, zhruba 50 km absolvovali na lodi a člunu, 2 km najezdili na vodním skútru, 2 km najeli lanovkou, 1 km nalítali na flyboardu a howerboardu, dále něco naplavali, naskákali, slaňovali, najeli na kárkách, brodili v jeskyních, prostě celkově toho bylo opravdu tolik, že bych o tom musel napsat knihu a stejně bych už si na všechno nevzpomněl. Popis cesty bude chronologický, jak šly události časově po sobě a doplněný o hodně fotografií, spíš jako takový foto deník. Toto období z důvodu délky rozdělím do 3 částí.

1.2.2016

Prvním krokem bylo se rozloučit s Víťou a Marťou, kteří nás doprovázeli do nedaleké Alexandry, odkud jsme se poté mohli vydat na cestu. V Alexandře jsme museli zastavit kvůli hodinám umístěným ve skále tyčící se nad městem, zajímalo by mě, jestli místní hodiny využívají místo tradičních hodin na radnici, nebo na orloji, jako tomu je u nás.

Mezi Alexandrou a východním pobřežím je to zhruba 3 hodiny cesty, kde není moc co k vidění, nejezdí tam vůbec auta a krajina je vesměs stejná. Vidět po 2 měsících opět oceán bylo na rozdíl od stereotypního Cromwellu velmi příjemné. Okolo 14 h jsme se dostali na Shag Point, který je jedním z míst, kde se vyskytuje velké množství lachtanů a s nimi i řasy, které dosahují šířky až 50cm.

Po Shag Pointu jsme si zajeli trošku na sever na Moeraki Boulders, což jsou různě puklé kameny, připomínají vejce dinosaurů. Viditelné jsou pouze při odlivu. Bohužel jsme byli trošku zklamaní, ne kvůli této geologické raritě, ale protože všudypřítomní asijští turisté se vám prostě vždycky snaží vetřít do záběru.

V podvečer jsme museli stihnout Happy hour. V tomto případě nejde o žádnou slevu, ale o hodinu, kdy je nejpravděpodobnější zahlédnout tučňáky, vylézající z oceánu v místě zvaným Katiki Point. Tučňáky, jsme viděli, ale k našemu udivení z pláže vždy hrozně rychle utekli do křoví, kde se potom mezi sebou dokonce i rvali. Bohužel je tato oblast chráněná a všechno lze sledovat jen přes plot, takže foto není ideální.

2.2.2016

Cestu jsme měli naplánovanou přes tzv. „Scenic drive“, kterých je tu opravdu hodně, směrem do Dunedinu přes Doctors Point Beach – tato pláž byla naprosto liduprázdná a na jejím konci byla dvojitá jeskyně v útesu, kterou se prošlo na další pláž, naprostá senzace. Na druhé pláži se před námi tyčil malý skalnatý ostrůvek, na který jsem samozřejmě musel vylézt, jenže co bych tam dělal sám, takže Denča musela taky. Jenže se jí vůbec, ale vůbec nechtělo a tak jsme se začali dohadovat, o tom, jestli to zvládne nebo ne. Tak samozřejmě bych jí netlačil do ničeho, co by nedala. Příliv sílil a my nemohli ztrácet čas a na argument typu: „Proč se tady se mnou dohaduješ, když Tě tam nakonec stejně donutím vylézt, akorát tady ztrácíme čas a příliv sílí.“ prostě nemohla říct ne. Samozřejmě, že nakonec byla spokojená, že tam vylezla a stálo to za to!

Scenic drive

Na skálu vlevo Denča šikovně vylezla

Poté jsme se vydali přímo do Dunedinu. Dunedin je studentským městem a jeho centrum a „náměstí“ se dá opravdu považovat za jedno z těch nejhezčích tady na Zélandu. Samozřejmě nesměla chybět nejstrmější ulice na světě – Baldwin street. Dále za zmínku stojí Cadbury čokoládová továrna a Otago Settlers Muzeum.

Nádraží v Dunedinu - po Opeře v Sydney 2. nejfotografovanější budova v Oceánii

Na závěr dne nás čekala Tunnel Beach se svými překrásnými útesy a tunelem, který je jediným způsobem jak se dostat na tuto pláž. Tento den byl dle Denči mým smolným dnem, v outdoorovém obchodě sem si ruku polil gelem na praní nepromokavých oděvů a na Tunnel Beach jsem ve větru ztratil den starou pravou žabku.

3.2.2016

Nejdřív jsme museli do Warehousu koupit nové žabky. Opět po scenic drive na poloostrov, který se nachází pod Dunedinem, zde jsme měli 3 cíle Chasm, Lovers Leap a Sandfly Bay. Všechny tři místa na sebe navazovala v asi 3 hodinové procházce, kde poslední zastávka byla ve slepé cestě, která vedla asi 2km strmě nezpevněným pískem až na pláž. Sandlfy Bay nebyla sama o sobě nijak výjimečnou pláží, kdyby nebylo našeho kámoše Lachtana – mnozí z Vás tuší o co se jedná a kdo ne, tak tady je odkaz na video.

Chasm

Dole Sandfly Bay

Po návratu z Sandfly Bay jsme si udělali oběd ve stylu piknik, jak říká Denča a se zastávkou na koupání se v oceánu v Brightonu pokračovali na Nugget Point. Maják jako ikona tohoto místa a před ním mnoho krásných útesů, o které se rozbíjí vlny oceánu.

4.2.2016

Po noci strávené v odlehlém campu (Tawanui Campsite) přišel pro mě jeden z přelomových dní. Cesta z kempu vedla asi 20 km po gravel road (prašná cesta), po ujetí 2 km se v zatáčce před námi objevilo asi 500m dlouhé stádo ovcí, které šlo ve stejném směru jako my. V životě prostě nemá smysl spěchat, protože vždycky přijde něco, co sami nemůžeme ovlivnit. Takže dál jsme pokračovali asi hodinu ovčím tempem a pozorovali dokonale vycvičené honácké psy, jak ovce rovnají dle potřeby.

Tento den jsme měli opravdu hodně zastávek – Jack´s Blow Hole – kráter 200 metrů od pobřeží, kam je voda přiváděna jeskyněmi. Purakanui Falls – vodopády jako schodiště. The Lost Gipsy Caravan – muzeum řemeslné tvorby za využití všeho co se kde najde.

McLean Falls – tady nám začalo pršet, což nás neodradilo. Po zhlédnutí vodopádů ze zdola jsme vylezli i nad ně, což samozřejmě normální lidi nedělají. Vrcholem dne byla Cathedral Cave, která je přístupná jen za odlivu, což v našem případě bylo po 17h.

5.2.2016

Jestli v Dunedinu byl můj smolný den, tak tenhle to opravdu všechno překonal! Pomalu jsme se blížili na nejjižnější místo na Zélandu – Slope Point. Naše oblíbená offline navigace maps.me se zase vytáhla, když nás vedla přes polňačku, kde jediná jezdecká chyba by znamenala při nejmenším zapadnutí. Denča šílela a byla zase vzteky bez sebe, jenže ona prostě nechápe, že kde ostatní auta končí naše Estima začíná ;-)

Slope Point – největrnější místo které jsme kdy zažili. Vítr tak silný, že jsem si do něj mohl lehnout a prostě ležet. A tehdy se to stalo…Vítr mi z očí strhnul mé milované Oakley a ty odfoukl asi 50 metrů daleko. Všechny části jsme naštěstí našli, bohužel na levé nožičce se mi zlomila zarážka (po příjezdu do Christchurch jsem brýle díky své manuální zručnosti opravil a opět můžeme tvořit nerozlučnou dvojici).

Ze Sloup Pointu jsme se přes Invercargill dostali až na Stirling point v Bluffu, kde jsme si krátkým trekem prošli místa, kde za druhé světové války vojáci střežili jih Nového Zélandu, a na vyhlídku na Bluff Hillu. Den jsme završili sprchou v Invercargillu a zamluvením campu na Kepler track a Routeburn.

6.2.2016

Jako ostatní dny po ránu nikam nespěcháme, konečně se můžeme v klidu vyspat a přece jen v tom autě se tak dobře spí! Riverton Coastal Walk jako první na programu dne. Trek, který nám svým vzezřením připomínal stejný ráz přírody jako v Austrálii. Procházky tohohle ražení v deštných pralesech se nám už zkrátka okoukali. Zajímavým místem, ale bylo pobřeží za tímto pralesem, kde nás zaujaly velké na sobě postavené kameny.

Zastávka na vyfocení na Monkey Islandu a procházka po Gemstone Beach.

Zlatým hřebem dne byli Clifden Caves. Jeskyně dlouhá asi 300 metrů a její projití nám zabralo kolem půl hodiny. Mnohokrát jsme museli lézt po čtyřech a brodit se bazénky s ledovou vodou. Speleologie je jednou z aktivit, kterou musím absolvovat, prostě musím. Denča je vždycky tak nadšená a mě se honí hlavou, co by se asi stalo kdyby…

Večer jsem ještě ve free campu u Monowai Lake vyměnil olej u auta (co jsem udělal se starým? Později jsem ho nechal ekologicky zlikvidovat, do jezera fakt nešel).

7.2.2016

Tento den jsme strávili procházkou po Manapouri a Te Anau, koupáním v jezeře a vyzvednutím lístku ke kempu na Routeburn tracku. Takový ten trošku volnější den, kdy jsme se jen flákali.

8.2.2016

Nový týden, bylo to potřeba zase rozjet. Tento týden jsme celý strávili v oblasti mezi Te Anau a Milford Sound. První místo Mirror Lakes, jezera v kterých voda zrcadlí pozadí za nimi. Naštěstí jsme vychytali chvilku mezi autobusy plnými Číňany a mohli si to vychutnat na plno.

Lake Gunn – menší procházka až k jezeru nad kterým se nádherně tyčí okolní hory. Poté Key Summit, který je sice součástí Routeburn treku, ale my jsme si při Routeburnu chtěli ušetřit síly, tak jsme si jej vyšlápli dřív. Bohužel na vrcholu byla mlha a my marně čekali, jestli ustoupí, neustoupila.

Poslední odbočkou před Milford Sound je cesta k začátku Hollyford treku u kterého jsou Humboldt Falls, které byly naším cílem. Vodopád o celkové odhadované výšce 120 metrů rozdělen do 4 pater. Vyhlídka super, jenže to není ono. Takže jsme si sbalili ručníky a plavky do batohu a lezli asi půl hodiny korytem řeky až k jejich úpatí. Ten pocit tam byl nepopsatelný, nikde nikdo, prostě pohoda. Nejkrásnější vodopády v našem životě.

9.2.2016

Budíček už v 7 hodin a odjezd do Milford Sound, kde jsme měli zarezervovanou plavbu lodí. Milford Sound je jediný snadno dostupný fjord národního parku Fiordland. Je tam skrz masiv prohlouben tunel a zároveň je tam i letiště. Toto místo je vyhlášené a je kolem něj velké všeobecné „haló“. Bohužel nás toto místo nijak extra nezaujalo, ale rozhodně nelitujeme toho, že jsme tam byli.