Abel Tasman National Park

Přípravy na Abel Tasman začali v informačním centru v Nelsonu, kde jsme chtěli získat dostatek informací a vzít si nějakou podrobnou mapu. Tady jsme poprvé narazili na naši nepřipravenost. K našemu údivu byly všechny místa na noclehy u vícedenních treků, která jsou si třeba v čas předem rezervovat zabrána. Rozhodli jsme se tedy pro variantu dvou delších jednodenních treků, které byly nakonec lepší variantou.

Mapa Abel Tasman NP

Nakoupili jsme a vydali se přes Richmond a Motueku do zadní-severní části Abel Tasman – Golden Bay. Cesta byla z důvodu přejezdu vysoko položeného Takaka (hodně dlouhé serpentýny v obou směrech) dlouhá asi 2,5 hodiny, s následnou půl hodinou po gravel road (prašná cesta – poslední terénní stupeň sjízdný bez 4x4 pohonu). Konečným bodem byl Totaranui Camgroundu, který byl našim jediným placeným noclehem, jelikož to bylo uvnitř národního parku.

Sedlo Takaka

Odpoledne jsme stihli ještě dvouhodinovou procházku směrem k Awaroa Bay s následným koupáním v oceánu.

Ve středu jsme začali den asi půl hodinovým hledáním Denči slunečních brýlí, které jsme stejně nenašli. Našla je ten stejný den večer úplně uprostřed auta, pod postelí, jak se tam dostali se nikdy nedozvíme – záhada. Poté jsme se vydali na jednodenní trek přes Gibbs Hill na Mutton Cove a následně zpět po pobřeží. 

Možnost noclehu na treku

V Campu jsme ještě dali sprchu a vydali se autem směrem k druhému treku. Co určitě stojí za návštěvu je Rawhiti Cave (jeskyně). Z Totaranui asi tak 45 minut autem na výchozí parkoviště. Leckoho by odradila 2 km cesta, která je dle ukazatele měřena na hodinu času. Jedná se o opravdový krpál, kde není kousek cesty rovný. To co ale čeká nahoře je neuvěřitelné. Nikdy jsem nebyl v tak ohromné jeskyni s takovým množstvím krápníků jako tam a navíc díky nepřístupnosti nejde o žádnou komerční a hojně navštěvovanou atrakci.

Denča při výstupu

Stovky stalaktitů

Po sestupu zpět k autu jsme se vydali opět na cestu zpět směr Motueka, kde jsme po půlhodině na vrcholku Takaka sjeli z cesty na gravel road směr Cannan campsite. Klidné místo ve středu Abel Tasman, mezi lesy, za jasného počasí skvělé místo na pozorování hvězd. Druhý den ráno jsme vyráželi opravdu brzy, jelikož jsme věděli, že máme před sebou hodinu cesty autem do výchozího bodu a poté mezi 30 – 35 km trek. Jenže co se nestalo, Denča si předešlý večer dala sušit tenisky pod auto a při odjezdu jsme si toho nevšimli a vzpomněla si na ně přesně na konci gravel road, takže jsme se museli vracet a ztratili jsme asi 45 minut. Brýle a tenisky ve dvou dnech po sobě mi dávali docela zabrat, ale zůstával jsem klidným.

Zatím nejhezčí trek na Novém Zélandu jsme začali v 10h ráno s tím, že jsme netušili, co nás čeká. Naštěstí díky našemu vysokému tempu chodíme úseky okolo 60-70% času psaného na ukazatelích či mapách. První a zároveň od auta nejvzdálenější zastávkou byl Cleopatra Pool, jednalo se o řeku, která v jednom místě stékala ve skále vytvořenou strouhou.

Cleopatra pool

Cestou k Cleopatra pool

Zde jsme se patřičně nasvačili a pokračovali k Anchorage Hut, chatě která byla nejvíce turisticky navštěvovaná a bylo tam také stanoviště vodního taxi, které tam vozilo movitější, fyzicky méně zdatné turisty. Protože jsme toho chtěli stihnout co nejvíc, tak jsme se ještě vydali na výběžek zvaný Pit Head, kde byl opravdu nádherný výhled.

Výhled z Pit Head

Poté již zpět k Anchorage Hut a po stejné cestě zpět k autu. Jelikož mě cesta zpět moc nebavila, tak jsem navrhnul, že bychom mohli běžet. Terén byl tvrdý, rovinatý, občas mírně z kopce, a tak jsme s pár zastávkami na plážích, které jsme po cestě tam vynechali běželi posledních 10 km.

Observation beach

Observation beach

Cesta zpět nad Anchorage

Stilwell bay

Celkově v ten den 34 km, celkově v Abel Tasman, kolem 65 km.

Cesta na jih

Po předčasném ukončení práce na jablečném sadu v Hastings, jsme se ve čtvrtek 3.12.2015 v odpoledních hodinách vydali na cestu směr Cromwell. Plán cesty byl v krátkosti následující: Otaki, Wellington, Picton, Abel Tasman národní park, Blenheim, Christchurch, Cromwell. Na přesun jsme měli 11 dní, jelikož 14.12.2015 jsme museli být osobně přítomni v Cromwellu na školení u našeho nového zaměstnavatele – Suncrest Orchard – sběr třešní. Naše cesta byla rozdělena do dvou částí jak časově tak geograficky. V pondělí 7.12.2015 v 15:00 jsme měli zarezervován trajekt z Wellingtonu (Severní ostrov) do Pictonu (Jižní ostrov).

První zastávkou byl Waikava Free Camsite nedaleko Otaki. K našemu neštěstí jsme tuto noc zažili největší dosavadní bouřku na Novém Zélandu, která by nám nijak extra nevadila, kdybychom ráno nezjistili, že nám přes střešní okno zatéká na přední sedačku spolujezdce. Bohužel se s tím v danou chvíli nedalo nic dělat, takže jsme se dle původního plánu vydali do centra malého městečka Otaki, kde jsme měli zjištěno, že jsou outlety veškerých outdoorových značek. Zjištěné informace se doopravdy potvrdili a my si nakoupili nějaké to Merino termoprádlo (100% z ovčí vlny) za třetinovou cenu oproti klasické maloobchodní. Udělali jsme si radost, zvedli náladu a mohli se pustit do vyhledávání informací, proč nám zatéká do auta.

Koupili jsme základní nářadí a vydali se do Belmont Regional Parku, který je umístěn 30 km severně od Wellingtonu a je poslední možností jak spát zadarmo v blízkosti hlavního města. Na tomto campsitu jsme strávili celkem 3 noci. Hned první večer jsem odstrojil kompletně strop nad řidičem a spolujezdcem, sundal střešní obložení a nakonec vysadil výklopné střešní okno. Odtokové kanálky byly kompletně zanesené, takže příčina byla jasná. Bohužel už jsem skoro nic neviděl, takže jsme to musel nechat na druhý den.

Denča mě ještě stihla kvalitně pochválit slovy: „Opravdu jsem nečekala, že se Ti to povede a nic při tom nepokazíš, seš moc šikovnej.“ Taková slova potěší a zahřejí na duši. Druhý den ráno jsme kompletně vyčistili veškerý odtokový prostor obou střešních oken, jelikož i zadní posuvné okno odtéká do předního, které bylo ucpané a vše bylo jak nové. Odpoledne jsme se vydali na procházku k místnímu vodopádu.

Neděle patřila hlavnímu městu Nového Zélandu - Welington. Začali jsme muzeem Te Papa. Skvělou věcí na Novém Zélandu je fakt, že všechna muzea jsou zdarma. Muzeum je rozděleno dle pater do jednotlivých sekcí, od vzniku planety, přes faunu a floru, až ke kompletní historii Nového Zélandu.

Poté jsme si prošli klasické nedělní farmářské trhy a vydali se na známou Cuba street, kde jsme si dali v Indické restauraci oběd a pokračovali přes centrum do přístavu.

Cuba street

Nasedli jsme do auta a vydali se na nad městem se tyčící vrchol Mt. Victoria. Vyhlídka z tohoto vrcholu na město je překrásná, bohužel nám jej trošku zkazilo aktuální počasí.

Mount Victoria

Našim dalším cílem bylo dát si někde sprchu, pokud možno teplou a zadarmo. Díky aplikaci CamperMate, není problém kdekoliv vyhledat takřka jakékoliv informace nezbytné k cestování po Novém Zálandu. Teplá sprcha v šatnách u stadionu v Botanické zahradě fungovala přesně dle informací zmíněných v aplikaci.

Poté jsme se vydali na procházku do již zmíněné botanické zahrady, kde bylo možné vidět velkou škálu listnatých stromů ze všech koutů světa. Pro nás se nejlepší částí stala Rose garden, která obsahovala snad všechny druhy růží v naprosto dokonalém a s maximální péčí kvetoucím stavu.

Rose garden

Den už se pomalu chýlil ke konci a my jsme se museli opět vydat zpět do free campu. Pondělní dopoledne jsme v rychlosti nakoukli do muzea tetování, které bohužel kvůli nedostatku finančních prostředků bylo zmenšeno na velikost dvou běžných pokojů. Poté jsme se vydali na check-in do přístavu a zařadili jsme se do fronty aut čekajících na nalodění. Plavbu dlouhou 3,5 hodiny jsme absolvovali s největší společností operující na této trase s názvem Interislander.

Po dobu plavby je zakázáno se pohybovat v nákladovém prostoru společně s vozidly, takže jsme si dali kávu v salónku na horní palubě, napsali pohledy a kochali se výhledem, kdy nejzajímavější je poslední hodina, kdy se proplouvá klikatícím se zálivem až do cílového Pictonu.

Picton

Z Pictonu jsme se vydali úzkou cestičkou po pobřeží směrem na severo-západ. Hned v prvních kilometrech jde rozpoznat rozdíl mezi severním a jižním ostrovem, kdy jižní je více kopcovitý, a jak řekl jeden z našich Německých kamarádů, auto hned po vylodění z trajektu začne žrát o 2 litry na 100 km automaticky víc. Noc jsme strávili v Alfred Stream Reserve free campu, na půli cesty mezi Pictonem a Nelsonem. Úterní ráno jsme se vydali do Nelsonu, kde jsme jako první navštívili informační centrum, abychom zjistili dostatek informací o Abel Tasman national. Na Abel Tasman national park jsem vytvořil samostatný příspěvek zde. V Nelsonu jsme ještě navštívili místní kostel umístěný na  vrcholku s trefným názvem Church Hill, který sem byl přemístěn až z Christ Church.

Po Abel Tasman national parku jsme se cestou ještě zastavili v Pelorus Bridge Reserve, kde se natáčel jeden z mnoha záběrů Pána Prstenů, vykoupali jsme se v místní řece a dali pár skoků do vody ze skály.Ještě nám zbývalo dojet do Blenheimu, kde již několik let žije český automechanik Lukáš, s kterým jsem měl domluvené sobotní dopoledne na kontrolu naší Estimy a provedení tzv. WOF (Warrancy of Fitness – technická kontrola, prováděná každých 6 měsíců u aut do roku výroby 2000, od roku výroby 2000 výše vždy po 12 měsících, což je náš případ). Auto jsme chtěli mít maximálním pořádku, abychom se na něj kdykoliv během našeho pobytu mohli spolehnout. Do auta jsme trošku zainvestovali v podobě nových předních pneumatik a zadních brzdových destiček a technickou kontrolou zvládlo projít bez jakýchkoliv potíží a dle slov Lukáše, nás nečeká, nic víc než výměna oleje, kterou si budu dělat sám, takže další radost hlavně na mé straně. 

Centrum Blenheimu

Blenheim river

Nové přední 225/45R17

V sobotu odpoledne jsme mohli vyrazit dál a to do největšího města jižního ostrova - Christchurch, známého hlavně z důvodu, že bylo do značné míry zničeno zemětřesením v roce 2011. Cestou jsme viděli lachtany, kteří byli na kamenech hned vedle silnice.

Přespání jsme měli domluveno u našeho kamaráda Fábia, s kterým jsme měli společnou cestu z Prahy sem na NZ. V Christchurch jsme se nechtěli nijak zdržovat, jelikož se možná stane našim budoucím domovem, hlavně z důvodu, že bychom chtěli pracovat i v jiném oboru než jen v zemědělství.
V neděli dopoledne jsme se tedy vydali na 450 km dlouhou cestu do Cromwellu, kde nás po hodině jízdy potkalo největší krupobití, jaké jsme kdy zažili. Většina aut až na výjimky v podobě řidičů kamiónů okamžitě sjela ze silnice a čekala, než tato „pomsta nebes“ ustane, z 18 stupňů celsia bylo během chvilky pouhých 6, obloha v pravé poledne temná, jako těsně před setměním. Po asi 20 minutách silného krupobití jsme mohli opět vyrazit na cestu. Bylo opravdu vtipné, sledovat stovky aut na začátku léta, jak jedou na letních gumách na 2 cm vrstvě ledových krup. 

Naší poslední zastávkou před Cromwellem byly horská jezera Pukaki a Tekapo. Na obě jezera byl vskutku nádherný pohled, kdy modře zářící voda v pozadí s tyčícími se vrcholky hor vytváří jedinečnou atmosféru. Celkový dojem kazí jen pištící Čínská nevěsta, která se v ostrém ledovém větru snaží působit dokonalým dojmem, vedle svého zajisté velmi movitého manžela.

Po vyfocení pár snímků, nastupujeme opět do auta a vydáváme se na posledních 150 km naší cesty, kterou končíme ve Free Campu 15 km nad Cromwellem, kde se opět potkáváme s našimi 4 kamarády – Víťou, Marťou, Kaličem a Mončou. Dáváme pivka a kecáme. Pondělní dopoledne se přesouváme do Cromwellu, kde si projedeme centrum a jedeme do officu na sad. Po hodinovém školení „o všem nezbytně nutném vědět“ se vydáváme do The Challets Holiday Park, které se stává naším domovem pro celou sezónu třešní, o které již v dalším článku.