Cesta na jih

Po předčasném ukončení práce na jablečném sadu v Hastings, jsme se ve čtvrtek 3.12.2015 v odpoledních hodinách vydali na cestu směr Cromwell. Plán cesty byl v krátkosti následující: Otaki, Wellington, Picton, Abel Tasman národní park, Blenheim, Christchurch, Cromwell. Na přesun jsme měli 11 dní, jelikož 14.12.2015 jsme museli být osobně přítomni v Cromwellu na školení u našeho nového zaměstnavatele – Suncrest Orchard – sběr třešní. Naše cesta byla rozdělena do dvou částí jak časově tak geograficky. V pondělí 7.12.2015 v 15:00 jsme měli zarezervován trajekt z Wellingtonu (Severní ostrov) do Pictonu (Jižní ostrov).

První zastávkou byl Waikava Free Camsite nedaleko Otaki. K našemu neštěstí jsme tuto noc zažili největší dosavadní bouřku na Novém Zélandu, která by nám nijak extra nevadila, kdybychom ráno nezjistili, že nám přes střešní okno zatéká na přední sedačku spolujezdce. Bohužel se s tím v danou chvíli nedalo nic dělat, takže jsme se dle původního plánu vydali do centra malého městečka Otaki, kde jsme měli zjištěno, že jsou outlety veškerých outdoorových značek. Zjištěné informace se doopravdy potvrdili a my si nakoupili nějaké to Merino termoprádlo (100% z ovčí vlny) za třetinovou cenu oproti klasické maloobchodní. Udělali jsme si radost, zvedli náladu a mohli se pustit do vyhledávání informací, proč nám zatéká do auta.

Koupili jsme základní nářadí a vydali se do Belmont Regional Parku, který je umístěn 30 km severně od Wellingtonu a je poslední možností jak spát zadarmo v blízkosti hlavního města. Na tomto campsitu jsme strávili celkem 3 noci. Hned první večer jsem odstrojil kompletně strop nad řidičem a spolujezdcem, sundal střešní obložení a nakonec vysadil výklopné střešní okno. Odtokové kanálky byly kompletně zanesené, takže příčina byla jasná. Bohužel už jsem skoro nic neviděl, takže jsme to musel nechat na druhý den.

Denča mě ještě stihla kvalitně pochválit slovy: „Opravdu jsem nečekala, že se Ti to povede a nic při tom nepokazíš, seš moc šikovnej.“ Taková slova potěší a zahřejí na duši. Druhý den ráno jsme kompletně vyčistili veškerý odtokový prostor obou střešních oken, jelikož i zadní posuvné okno odtéká do předního, které bylo ucpané a vše bylo jak nové. Odpoledne jsme se vydali na procházku k místnímu vodopádu.

Neděle patřila hlavnímu městu Nového Zélandu - Welington. Začali jsme muzeem Te Papa. Skvělou věcí na Novém Zélandu je fakt, že všechna muzea jsou zdarma. Muzeum je rozděleno dle pater do jednotlivých sekcí, od vzniku planety, přes faunu a floru, až ke kompletní historii Nového Zélandu.

Poté jsme si prošli klasické nedělní farmářské trhy a vydali se na známou Cuba street, kde jsme si dali v Indické restauraci oběd a pokračovali přes centrum do přístavu.

Cuba street

Nasedli jsme do auta a vydali se na nad městem se tyčící vrchol Mt. Victoria. Vyhlídka z tohoto vrcholu na město je překrásná, bohužel nám jej trošku zkazilo aktuální počasí.

Mount Victoria

Našim dalším cílem bylo dát si někde sprchu, pokud možno teplou a zadarmo. Díky aplikaci CamperMate, není problém kdekoliv vyhledat takřka jakékoliv informace nezbytné k cestování po Novém Zálandu. Teplá sprcha v šatnách u stadionu v Botanické zahradě fungovala přesně dle informací zmíněných v aplikaci.

Poté jsme se vydali na procházku do již zmíněné botanické zahrady, kde bylo možné vidět velkou škálu listnatých stromů ze všech koutů světa. Pro nás se nejlepší částí stala Rose garden, která obsahovala snad všechny druhy růží v naprosto dokonalém a s maximální péčí kvetoucím stavu.

Rose garden

Den už se pomalu chýlil ke konci a my jsme se museli opět vydat zpět do free campu. Pondělní dopoledne jsme v rychlosti nakoukli do muzea tetování, které bohužel kvůli nedostatku finančních prostředků bylo zmenšeno na velikost dvou běžných pokojů. Poté jsme se vydali na check-in do přístavu a zařadili jsme se do fronty aut čekajících na nalodění. Plavbu dlouhou 3,5 hodiny jsme absolvovali s největší společností operující na této trase s názvem Interislander.

Po dobu plavby je zakázáno se pohybovat v nákladovém prostoru společně s vozidly, takže jsme si dali kávu v salónku na horní palubě, napsali pohledy a kochali se výhledem, kdy nejzajímavější je poslední hodina, kdy se proplouvá klikatícím se zálivem až do cílového Pictonu.

Picton

Z Pictonu jsme se vydali úzkou cestičkou po pobřeží směrem na severo-západ. Hned v prvních kilometrech jde rozpoznat rozdíl mezi severním a jižním ostrovem, kdy jižní je více kopcovitý, a jak řekl jeden z našich Německých kamarádů, auto hned po vylodění z trajektu začne žrát o 2 litry na 100 km automaticky víc. Noc jsme strávili v Alfred Stream Reserve free campu, na půli cesty mezi Pictonem a Nelsonem. Úterní ráno jsme se vydali do Nelsonu, kde jsme jako první navštívili informační centrum, abychom zjistili dostatek informací o Abel Tasman national. Na Abel Tasman national park jsem vytvořil samostatný příspěvek zde. V Nelsonu jsme ještě navštívili místní kostel umístěný na  vrcholku s trefným názvem Church Hill, který sem byl přemístěn až z Christ Church.

Po Abel Tasman national parku jsme se cestou ještě zastavili v Pelorus Bridge Reserve, kde se natáčel jeden z mnoha záběrů Pána Prstenů, vykoupali jsme se v místní řece a dali pár skoků do vody ze skály.Ještě nám zbývalo dojet do Blenheimu, kde již několik let žije český automechanik Lukáš, s kterým jsem měl domluvené sobotní dopoledne na kontrolu naší Estimy a provedení tzv. WOF (Warrancy of Fitness – technická kontrola, prováděná každých 6 měsíců u aut do roku výroby 2000, od roku výroby 2000 výše vždy po 12 měsících, což je náš případ). Auto jsme chtěli mít maximálním pořádku, abychom se na něj kdykoliv během našeho pobytu mohli spolehnout. Do auta jsme trošku zainvestovali v podobě nových předních pneumatik a zadních brzdových destiček a technickou kontrolou zvládlo projít bez jakýchkoliv potíží a dle slov Lukáše, nás nečeká, nic víc než výměna oleje, kterou si budu dělat sám, takže další radost hlavně na mé straně. 

Centrum Blenheimu

Blenheim river

Nové přední 225/45R17

V sobotu odpoledne jsme mohli vyrazit dál a to do největšího města jižního ostrova - Christchurch, známého hlavně z důvodu, že bylo do značné míry zničeno zemětřesením v roce 2011. Cestou jsme viděli lachtany, kteří byli na kamenech hned vedle silnice.

Přespání jsme měli domluveno u našeho kamaráda Fábia, s kterým jsme měli společnou cestu z Prahy sem na NZ. V Christchurch jsme se nechtěli nijak zdržovat, jelikož se možná stane našim budoucím domovem, hlavně z důvodu, že bychom chtěli pracovat i v jiném oboru než jen v zemědělství.
V neděli dopoledne jsme se tedy vydali na 450 km dlouhou cestu do Cromwellu, kde nás po hodině jízdy potkalo největší krupobití, jaké jsme kdy zažili. Většina aut až na výjimky v podobě řidičů kamiónů okamžitě sjela ze silnice a čekala, než tato „pomsta nebes“ ustane, z 18 stupňů celsia bylo během chvilky pouhých 6, obloha v pravé poledne temná, jako těsně před setměním. Po asi 20 minutách silného krupobití jsme mohli opět vyrazit na cestu. Bylo opravdu vtipné, sledovat stovky aut na začátku léta, jak jedou na letních gumách na 2 cm vrstvě ledových krup. 

Naší poslední zastávkou před Cromwellem byly horská jezera Pukaki a Tekapo. Na obě jezera byl vskutku nádherný pohled, kdy modře zářící voda v pozadí s tyčícími se vrcholky hor vytváří jedinečnou atmosféru. Celkový dojem kazí jen pištící Čínská nevěsta, která se v ostrém ledovém větru snaží působit dokonalým dojmem, vedle svého zajisté velmi movitého manžela.

Po vyfocení pár snímků, nastupujeme opět do auta a vydáváme se na posledních 150 km naší cesty, kterou končíme ve Free Campu 15 km nad Cromwellem, kde se opět potkáváme s našimi 4 kamarády – Víťou, Marťou, Kaličem a Mončou. Dáváme pivka a kecáme. Pondělní dopoledne se přesouváme do Cromwellu, kde si projedeme centrum a jedeme do officu na sad. Po hodinovém školení „o všem nezbytně nutném vědět“ se vydáváme do The Challets Holiday Park, které se stává naším domovem pro celou sezónu třešní, o které již v dalším článku.