Letní cestování 3. část

Pokud se chcete podívat na trasu našeho cestování, tak můžete zde.

V této části píši o trase z Lindiss Passu až do cíle - Christchurch.

24.2.2016

Od Lindis hotelu jsme se vydali směr k Mount Cook – nejvyšší horu Nového Zélandu 3724 m.n.m. Na Mount Cook, jsme samozřejmě nechtěli vylézt, ale dát si pár kratších treků v jeho okolí. Po příjezdu do Aoraki – vesnice pod Mount Cook, jejíž název je původní maorský název pro Mount Cook, jsme ještě stihli Kea Point a Hooker Valley trek.

Večer jsem ještě dostal vynadáno, že u sebe nemám žádné drobné a proč jsem je jako schválně utratil, když mi musí být jasný, že je budeme potřebovat hodit do automatu na teplou sprchu…Takže zase studená, která byla zadarmo.

Aoraki

25.2.2016

Ráno bohužel prší, takže snídáme v přístřešku v kempu. Během odjezdu naštěstí přestává a my jedeme do druhého údolí u Aoraki, kde se vydáváme k ledovci zvaný Tasman a k Blue Pools, které jsou spíš šedé, než modré, jelikož je plní roztátá voda z ledovce, která se zbarvuje sutí.

Odpoledne se vracíme opět jižně, míjíme Wanaku a míříme na West Coast. Noc trávíme v kempu u jezera Hawea.

26.2.2016

Cesta na západní pobřeží a samotná jízda po něm je plná zajímavých míst, která jsou vždy relativně snadno dostupná. Dny tvořilo hodně zastávek s krátkými výlety. Po cestě do Haastu – první městečko na západním pobřeží jsme zastavovali několikrát u vodopádů a vyhlídek.

Blue Pools

Fantail falls

Thunder Creek Falls

Ship Creek DOC walk

Za zmínku stojí Monro beach, pláž známá z důvodu výskytu tučňáků, které jsme bohužel neviděli. Když nebyly tučňáci, museli jsme zase aspoň někam vylézt, což mě zase stálo asi 10 minut přemlouvání, ale nakonec jsme se vyškrábali na skálu, z které byl výhled na další pláž. Poté návrat po kamenech, o které se rozbíjí sílící příliv a zase je to moje chyba. 

Zpáteční cestu, pomalu zavírá příliv

Odpolední příjezd do Gillespies free kempu, kde jsme si ještě večer dali procházku kolem historické těžební oblasti, dále po pláži k laguně a k hornickému tunelu, který spojoval les s pláží.

27.2.2016

Tento den byl ve znamení ledovců a to dvou nejznámějších Fox Glacier a Franz Josef Glacier. K oběma ledovcům je to zhruba 30 minut cesty z parkoviště. Jde o velkou turistickou atrakci, takže je potřeba počítat s davy turistů. Je smutné vidět, jak ledovce postupně roztávají a zmenšují svoji plochu. Určitě jedno z těchto míst doporučujeme navštívit, protože tu ledovce nebudou navždy. Pod ledovcem Franz Josef jsme se ještě museli kouknout na Peter´s pool.

Fox Glacier

Franz Josef Glacier

Peter´s pool

Franz Josef centrum města

Další zastávkou byl historický hornický tunel s názvem Tatare, ve kterém je při zhasnutí možné vidět Glowworms – obdoba našich světlušek. U stropu a na stěnách vidíte modré tečky, připomínající hvězdy na noční obloze. Večerní příjezd do kempu u jezera Mapourika a na závěr dne koupání v jezeře při západu slunce a výhledu na zasněžené vrcholky Jižních Alp.

28.2.2016

Ráno jsme chtěli pokračovat dále na sever, ale těsně před naším odjezdem, přijela do našeho kempu jedna místní rodinka s něčím nevídaným. Loď, která se sama vyloží z vleku a po kolech si dojede do vody. Tento technický zázrak jsem prostě musel vidět.

Dnešní jedinou zastávkou byly Amethyst hot springs. Horké prameny, které pramenily u kraje koryta řeky. Bohužel byly tak horké, že se v nich nedalo vydržet. Rozhodl jsem se, že vybuduji jezírko, do kterého svedu horké prameny a zároveň odkloním malý proud studené vody z řeky. Neměl jsem vůbec žádné nástroje, jen to co jsem našel. Denča mě v tom nechala, protože bylo dost horko a navíc tam bylo neskutečné množství Sandflies. Jenže já si to prostě zamanul, takže jsem tam odhadem strávil tak 2-3 hodiny, při kterých jsem si spálil záda a ještě mě kompletně celého do krve pokousali Sandflies, zlatí komáři u nás.

29.2.2016

Dopoledne jsme strávili v knihovně v Hokitice, protože pršelo. Potom co přestalo, jsme si prošli Hokitiku a její pláž, která je zajímavá kvůli uměleckým výtvorům.

Na odpoledne jsem se obzvlášť těšil. Jeli jsme Hokitika Gorge Scenic Reserve. Řeka Hokitika s krásně průzračnou vodou protéká skalnatým korytem, nad které se 13,5 metrů vysoko tyčí most. Samozřejmě jsem si přečetl, že se z tohoto mostu dá skákat a chtěl to vyzkoušet.

Vlevo vzadu most nad řekou

Vzadu most nad řekou

Nejvíc jsem předtím skákal asi z 10 metrů. Denča se nakonec rozhodla, že půjde se mnou. Za podpory všech přihlížejících (20-30 lidí) jsme oba přelezli zábradlí s tím, že já skočím první a Denča pak za mnou. No co Vám budu povídat, 13,5 metru už je docela výška. Věděl jsem, že musím skočit maximálně rovně, nijak nerotovat a ruce si dát radši nad hlavu, abych si s nimi nepraštil o hladinu. Výška už je taková, že je potřeba v letu korigovat směr, abych nedopadl částečně na záda nebo na břicho. Srovnání a prásk. Když mě Denča viděla, jak musím korigovat rotaci, tak se na skok nakonec vykašlala. Skok to byl vážně super! Co ale nebylo vůbec super - horská řeka. Jelikož koryto tvoří hladké skály, je potřeba odplavat zhruba 80-100 metrů proti mírnému proudu. Proud byl taky v pohodě, jsem přece plavec, to není nic, co bych nezvládnul, jo jenže jsem byl v kraťasech a voda měla dle místních informací 8-9 stupňů. K žádnému dramatu nedošlo, doplaval jsem, kam jsem potřeboval a vylezl ven po nízké skále. Informace pro ty, kteří viděli Revenanta s Di Capriem – je to kravina a nikdy by to nepřežil!

1.3.2016

Ráno jsme dorazili do Greymouthu, prošli si město, vyjeli na vyhlídku, kde jsme si dali oběd. Odpoledne jsem Denče udělal radost a vzal ji do bazénu, kde měli i horkou vířivku a saunu. Po bazénu jsme jeli do knihovny doladit pár detailů ohledně Working Holiday víz 2016 pro našeho kamaráda Toma, který se rozhodl, že je zkusí získat.

2.3.2016

Velmi očekávaná chvíle je tady! V 10:00 Zélandského času se otevírala kvóta víz pro 1200 osob z ČR. O víza je neskutečný boj! Naše strategie byla, že Tom je bude dělat z domu a my ze Zélandu. Z taktických důvodů jsme vybrali telefonní budku Spark, kde internet funguje mnohem lépe, než v kterékoliv knihovně. Nervozita se dala krájet, muselo to prostě vyjít, jiná varianta nebyla! Do 10:35 stále nic, server totálně stagnoval kvůli přetížení, pomalu jsme propadali v beznaději. Kdež náhle se to rozjelo a my to zvládli naklikat! Hurá! Mohli jsme slavit!  Hned jsme si koupili basičku Corony na večer.

Vlevo před autem budka, v kufru notebook

Odpoledne jsme měli ještě v plánu výstup na Avalanche Peak 1833 m.n.m. Začátek výstupu je přímo za informačním centrem v Arthur´s Pass – 736 m.n.m. Těchto 1100 metrů velmi strmého převýšení jsme skoro vyběhli za 1h a 55 minut. Zřejmě v nás zůstalo dost euforie a adrenalinu z rána, jinak to nevidím. Výhled z vrcholu je opravdu impozantní, sedíme a kocháme se.

Duha ve vodopádu při sestupu

Večer si chceme v klidu posedět v kempu. Po jinak než výborné večeři mě napadá, že bychom si i přesto, že je to zakázáno, mohli udělat oheň. U našeho mini táboráku se postupně prokousáváme basou Corony. Nasbírané dřevo mi dochází, shodně v momentě, kdy Denča dopíjí asi pátou Coronu a začíná být trošku písklá, tak to celý smradlaví od kouře balíme a jdeme spát.

3.3.2016

A už je to tady zase, nadšení stoupá, jedeme do jeskyní. Ne opravdu, tyhle byly fakt suprový! Cave Stream je dlouhá 594 metrů a hned za vstupem se leze do vody, která nám sahá skoro po prsa. Jeskyní kompletně protéká řeka, která je v proti směru chůze. Z důvodu bezpečnosti je v průchozích jeskyních vždy možno chodit jen jedním směrem. Během cesty bylo nutno se brodit vodou, prolézat štěrbinami, vylézat malé vodopády, kdy máte proti sobě tlak studené vody.

Po jeskyni nás čekal delší asi 300 km přejezd až do Kaikoury, který celý odřídila Denča a já jí jako navigátor asistoval, tak skvěle, že jsme se asi 2x ztratili. První zastávkou byla vyhlídka nad Kaikourou, dále jsme se pak procourali  po centru.

4.3.2016

Do Kaikoury jsme jeli z důvodu pozorování Velryb. Původně jsme si chtěli koupit plavbu lodí, která je při pozorování velryb velmi oblíbená. Poté, co jsme si prohlédli veškeré dostupné nabídky, zvítězil prodloužený 45 minutový vyhlídkový let, který byl v akční ceně o nějakých 20% levnější než loď. Hodně jsme se na to těšili, jediný fakt, který mi dělal obavy, byla velikost letadla. Plně obsazené letadlo s 5 pasažéry a pilotem, bylo nakonec naprosto v klidu. Je jenom potřeba zvládnout tlak, když pilot ve velkém náklonu krouží kolem velryby. Velryby pohybující se v této oblasti jsou tzv. Sperm Whales a jsou třetí největší velryby na světě. Velryby opakují jednoduchý cyklus skládající se zhruba z 10 minut trvajícího se nadechování a 30 minut dlouhého ponoru až do hloubky neuvěřitelných 2 250 metrů. Po nádechu velryba udělá své známé gesto, kdy vystříkne vodu otvorem na zádech, a prudce se zanoří tak, že její ocasní ploutev kompletně vystoupá nad hladinu. Velryby jsme viděli, dokonce dvě a jednu jak se ponořuje, nádhera! Velká výhoda letadla, je že může rychle reagovat a mohli jsme letět k druhé velrybě, což se lodím kvůli nedostatku rychlosti nepodaří. Poté nás pilot vzal ještě nad velikou kolonii delfínů a na vyhlídkový let po okolí.

Velryba

Poloostrov u Kaikoury

Odpoledne už jsme to namířili do Christchurch naší cílové destinace. Poslední noc na cestách jsme strávili ve free campu v Christchurch u zálivů známého z důvodu windsurfingu a kitesurfingu. Další den už jsme byli domluvení s našim kámošem Fábiem, že budeme moci chvilku zůstat u něj, než se rozkoukáme a najdeme si vlastní bydlení.

Letní cestování 2. část

Pokud se chcete podívat na trasu našeho cestování, tak můžete zde.

V této části píši o trase z Te Anau až Lindiss Pass.

10.2.2016

Náš první vícedenní trek je konečně tady, jedna z aktivit, kvůli které jsme na Zéland přijeli a předem se vybavovali. V plánu byl jeden z devíti „Great Walks“ – Routeburn track. 

Treky této kategorie jsou velkým turistickým lákadlem. Z tohoto důvodu si je nutné zamluvit místo na chatách/v kempech s dostatečným časovým předstihem. Jediná varianta, kterou jsme při rezervaci měli, byl kemp na 26. kilometru z celkových 32 kilometrů. Aspoň jsme se na tak náročný den mohli psychicky připravit. Co jsme bohužel nepřipravili, byly naše nohy. Vyjít jsme chtěli co nejdříve, proto jsme vstali v 7 hodin, pořádně se na to nasnídali a v 8 hodin už vyráželi z místa Divide. Kolem poledne jsme poobědvali u Lake Mackenzie.

Earland Falls

Lake Mackenzie

Poté následoval výšlap na Harris Saddle, kde už jsme toho měli docela dost, ale já prostě musel ještě vyběhnout na vrchol Conical Hill 1515 m.n.m. a poté sestup do kempu kolem Routeburn Falls, kam jsme došli kolem 18 hodiny. 

Routeburn Falls

Abych se přiznal, tak ani po absolvování ½ Ironmanu jsem se necítil tak zničeně. Kombinace faktorů – první trek, bez tréninku, převýšení a a krosny na zádech udělalo své. Večer jsme se ještě zmohli na koupačku v ledové řece, která naštěstí posloužila jako regenerace.

Výhled ze stanu

11.2.2016

Naštěstí jsme nikam nemuseli spěchat, nečekal nás nijak náročný terén. Jedinou nevýhodou Routeburn treku je, že začíná a končí na jiných místech. Čekalo nás tedy 6 zbývajících kilometrů, potom 30 km stopování po gravel road k začátku Caples treku, který končí na stejném místě, kde jsme začali Routeburn trek a tam na nás čekala naše Estima. Stopování nám vyšlo s takovým štěstím, že jsme v takovém zapadákově celou cestu zvládli jen na dvakrát a potřebovali jsme na to jenom 45 minut. A mohli se opět vydat po svých na 9 km dlouhou cestu údolím. Výhodou tohoto treku je, že se smí volně kempovat.

12.2.2016

Původně jsme si mysleli, že celý tento trek půjdeme dohromady 4 dny. Po dvou nocích ve stanu na karimatkách za 7$ jsme se už opravdu těšili do auta, kde máme velikou plnohodnotnou madraci. Ono už stejně zbývalo jen 22 kilometrů s nijak náročným výstupem pouze do 1100 m.n.m.

13.2.2016

Po náročném programu bylo potřeba si zase dát nějaký ten bezstarostný volný den. Dali jsme po dlouhé době teplou sprchu, vyprali si, udělali si v parku u přístavu v Te Anau skvělé nudle – takový ten venkovní Freestyle cooking a večer zašli ještě za kulturou do místního malého a útulného kina, kde dávali Hatefull Eight.

14.2.2016

Valentýn – lásky čas. Dopoledne jsme potřebovali udělat pořádek ve fotkách a videích, což se nám povedlo. Odpoledne jsme se proflákali u jezera.

Kolem šesté hodiny bylo na čase se po dlouhé době zkulturnit a jak se sluší a patří vzít svoji drahou polovičku na pořádnou večeři do nějakého seriózního podniku. Zvolili jsme Italskou restauraci, kde jsme si moc pochutnali. Po těch všech konzervách a instantních věcech na cestách to byl opravdu zážitek. Ještě bych zmínil, že jsme při cestování vůbec nepili alkohol, takže když jsme dokončili litrový džbán bílého Denča už byla trochu piclá, ale tak co byl přece Valentýn.

15.2.2016

Ráno jsme opět zašli do kina na místní film Fiordland. Jedná se o 35 minut dlouhý dokument, o tomto národním parku. Jde pouze o video a hudbu, kde většina záběrů je točena z helikoptér. Během tohoto dokumentu se podíváte na místa, lidskou nohou nedotčena a pravděpodobně vám při tom naskočí husí kůže po rukách.

Ale pak to přišlo, mraky se stáhli k sobě, obloha ztmavla a začalo velmi vydatně pršet. Odpoledne jsme měli vyrážet na Kepler trek. Tří denní, 60 km dlouhý trek s předpovědí počasí, která nevěstila nic dobrého. Měli jsme na výběr 2 možnosti: vykašlat se na to a přijít o peníze, které jsme dali za rezervaci kempů, s tím, že další 3 deštivé dny nemáme program nebo prostě jít. Šli jsme. První odpoledne jsme měli jen 15 km po rovině. Terén fyzicky nenáročný, zato psychicky ano. Do kempu jsme přišli durch mokří s tím, že máme před sebou další 2 stejné dny.

16.2.2016

Naštěstí dopoledne nepršelo, zázrak! Mlha nijak neustupuje, ale přece jen se nám v jednu chvíli podaří zahlédnout jezero a město Te Anau pod námi. Oběd dáváme na Luxmore Hut, kde začíná opět vydatně pršet. 

Te Anau v pozadí

Zbývalo nám ještě 15 km, z toho velká část jako otevřená hřebenovka se silnou mlhou a větrem, který do nás ten déšť dost prudce tlačil. To jsou takové chvíle, kdy nezbývá dělat nic jiného než kraviny, zima nebyla, prostě jsme byli jenom mokří, kdesi na kopci a nemohli dělat nic jiného než jít dál. Takže při čekání na Denču tancuju atd. Večer už to ve vlhkém spacáku taková sranda nebyla, ale co už.

Kdesi na hřebenu

17.2.2016

Zaplať pánbůh za stan, který přežil bez úhony obě noci vydatného deště. Klobouk dolů! Teď už zbývalo jen dojít 22 km po rovině zpět k autu. Ze začátku náznak poprchávání, ale po pár prvních kilometrech se to zase rozjelo a to už byly fakt provazy vody. Denča bohužel zjistila, že pohorky co si koupila, se opravdu nerozchodí a s oteklou achilovkou kulhá celý den a trpí. Ke konci jsem Denče trochu utekl, abych mohl přijet s autem z parkoviště co nejblíž a auto trochu vytopit. Kolem 14 hodiny jsem opět spatřil náš milovaný vůz, náš domov na kolech. Přáli jsme si jen 3 věci v následujícím pořadí: horkou sprchu (zase voda, ale trošku v příjemnější podobě), pěkně mastný jídlo (čínský bistro – hranolky a sea food) a sušička (2x 45 minut cyklus a všechno bylo zase suchý). Večer jsme ještě přejeli ke Queenstownu do kempu.

18.2.2016

Na tento den jsem se moc těšil, měli jsme koupené vouchery na Flyboard a Hoverboard. Krátce a výstižně – nejlepší a nejzábavnější aktivita jakou jsme kdy dělali!

Oběd v již vyzkoušeném Devil´s Burgeru, odpoledne jen zevlování na Internetu a koukání na filmy, jelikož zase pršelo.

19.2.2016

Počasí se konečně umoudřilo a my jsme se Gondolou – místní nepřehlédnutelná lanovka, vydali nad Queenstown. Tam jsme se prošli, pokochali a zajezdili si na kárkách. Pokud není člověk držgrešle, tak je to suprová aktivita na vyblbnutí, kterou jsme si moc užili.

Odpoledne jsme měli sraz s Denčiným kamarádem Markem, který v Queenstownu studuje, dali jsme kafe, pokecali a pak už Marek musel do práce, tak nám nezbývalo než jet zase o kousek dále. Namířeno jsme měli do Wanaky, přes Cardronu, kde jsme vyjeli skoro do 2 000 m.n.m. až do samotného lyžařského střediska. 

Pokochali se a jeli do Alberttownu (protože ve Wanace žádný levný kemp není), v kempu zůstáváme 3 následující noci.

20.2.2016

Celý den odpočíváme v kempu a přitom sledujeme triatlonisty na cyklistické části, jelikož se zrovna jela Challenge Wanaka. Odpoledne se zase rozpršelo a byla docela zima, ale já i přesto nutím Denču se jít vykoupat do řeky, což se ukazuje, jako pohoda, protože už jsme si tak nějak zvyklí.

21.2.2016

Vysněnou aktivitou jemnější polovičky našeho páru – Denči bylo vyzkoušet si Canyoning. Aktivitu kombinující kaňon s ledovou řekou, vodopády, jezírka a nás, jak to všechno pomocí slaňování, skoků, klouzaček a lanovek musíme překonat. Měli jsme štěstí na skupinu, bylo nás 6 a nikdo nijak nezdržoval a všichni si to užívali. Denča poprvé v životě slaňovala, což o to na tom není nic těžkého, ale když slaňujete vodopádem, kde si nevidíte ani na nohy, ledovou vodu (8 stupňů) i přes kvalitní neopren cítíte po celém těle, tak to není žádná procházka růžovým sadem. Byla to bomba a vřele doporučujeme všem, kteří chtějí zažít adrenalin, při kterém se musíte sami aktivně zapojovat.

22.2.2016

Ráno Puzzling world, jedná se o muzeum iluzí, hlavolamů a součástí je i velké venkovní bludiště. Bludiště je čtverec o straně tak 50 metrů a musíte se v určitém pořadí dostat do všech rohů na věž a pak zase ven. Denča mi to pěkně natřela a dala mi asi 2 minuty.

Odpoledne jsme jeli na Rob Roy, což je ledovec v Aspiring národním parku. Konečně bylo zase nádherné počasí a my si to patřičně užili.

Po cestě zpět koupání v jezeře Wanaka a kochání se raritou v podobě stromu ve vodě.

Rychlá káva a vynikající zmrzlina v centru a pak jsme jeli do Cromwellu pozdravit Marťu a Víťu. Před tím, než jsme za nimi přijeli jsme na následující den žádný plán neměli, mysleli jsme že se budeme jen tak flákat, ale Víťovo prozření situaci vyřešilo: „Ty vole ty máš tažný? Já si můžu od bábovky v práci půjčit loď!“.

23.2.2016

Takže to Víťa ráno domluvil a my si po obědě mohli konečně vyzkoušet, jaký pocit zažívají místní, když si za svůj vůz připojí loď a zamíří někam k vodě. Prostě pecka! Nádherný den, blankytně modrá obloha, krásně čistá voda, prostě pohoda! Trošku jsme si z Denči dělali, srandu, když jsme ji nechali řídit, čehož se ze začátku hrozně bála, ale pak to naprosto v klidu zvládla. Pak už se ale nenechala nachytat, když jsem jí dal klíče, ať na rampu nacouvá s vlekem na loď, abychom ji mohli zase naložit.

V podvečer jsme si rozloučili my si naposledy užili výhled na Cromwell při večeři ve stylu piknik a jeli do Lindis Hotel campsite, kde jsou pozůstatky historického hotelu.

Bye bye Cromwell

Lindis Hotel